Ještě v devět jsem se klepala zimou na letišti v Lisabonu. Jako cestovní oděv jsem totiž zvolila pouze triko, kalhoty a mikinu a to po delší době přestalo stačit i uvnitř budovy. Zvlášť, když jsem tam trávila celou noc. A pak najednou jsem vystrčila hlavu z dveří letadla v Akkře a to byla doslova…
Každý má nějakou zvrhlou nebo divnou tužbu, kterou chce provést, ale jeho zdravý rozum mu to ne a ne povolit. Každý… no tak ne. Skoro každý… taky možná ne. Hodně lidí… co já vím, doufám v to. Třeba každou zimu mě chytá hrozná chuť vyzkoušet, jak je to s tím jazykem a…
Patřím mezi tvory, kteří se raději v poslední noc roku drží doma. Nebudu psát proč. Teď ne. Třeba někdy jindy, v jiné povídce. Zkrátka je mi na Silvestra milejší samota u krbu, než bujaré veselí. Protože v telce dávají jako již tradičně úplný kulový, je jediným zpestřením barevné ohňostrojové představení…
Lidi na sebe hrozně nadávají. A když se podíváte na některé druhy televizních zpráv, vyslechnete si něčí myšlenky či výroky a projedete třeba i statusy určitých lidí na sociálních sítích, napadne vás, že lidstvo prostě musí vymřít. K takové myšlence docházím poměrně často. A v době před Vánocemi 2014 to bylo čím…
Michal nemá rád Vánoce. Nemá rád žádné globální svátky. Vlastně toho nemá rád spoustu. Ale na Vánoce zaručeně nadává nejvíc. Proto bylo vážně divné, když ke mně pár dní před Vánoci přišel a na ulici kousek od Náměstí Míru mi sdělil: „Úplně na mě dýchla vánoční atmosféra!“ „Jo?!“ „No, leje,…
A pamatuju si to jako dodnes! Jen co jsem z dárku sundala pěkný modrý balící papír, vykoukla na mě krabice s obrázkem elektronického foto-rámečku. „Chtěla jsi ho? Nechtěla, viď?“ řekla nejistě mamka. „Ale je super,“ zalhala jsem, protože jsem si v duchu říkala: „K čemu mi to sakra bude?!“ Tenkrát…
Děti jsou od přírody zvědavé, učitelé upjatí… a někteří spolužáci zlomyslní. Na základce jsem nepatřila ani mezi oblíbence ani mezi zatracence. Ale zatímco k té první kategorii jsem se ani nikdy nepřiblížila, do společnosti těch druhých se mi podařilo pár krát na kratičkou chvíli zapadnout. Například když jsme ve druhé třídě…
Ty veselé nebo zajímavé věci člověk často zažije na cestách. Nemyslím teď poznávání cizích krajů a lidí, ale obyčejnou dopravu, nejlépe hromadného typu. Třeba takové vlaky jsou na zážitky a dech beroucí setkávání ideální. Ale i pokud vám nezbývá čas na nic, než cesty do práce a z práce, nemusíte smutnit.…
Zase jsme jednou byli v cizině. Mířili jsme za v zátoce opuštěnou lodí, kterou ale pár měsíců před naším příjezdem odtáhli neznámo kam, a nám po ní zbyl jen mastný flek. A to doslova! Stali jsme na skále nad vším tím neštěstím a tak nějak nevěděli, jestli se smát nebo brečet. Tak…
Postáváme na parkovišti někde v Německu a vychutnáváme si zjevně poslední pauzu za světla při cestě domů. Dojídáme zbytky dobrůtek, co jsme si na víkendový urbex připravili, a asi všichni už se těšíme do vlastních postelí. Jenže místo toho, abychom začali bilancovat nad podařenými i nepodařenými okamžiky uplynulých dní, sledujeme neobvyklý…