Jak nás nominovali na Českého lva

lidovky.czNevím, jak se to mohlo stát. Jak to vůbec mohlo někoho napadnout. Ale prostě jsme se jednoho dne ocitli mezi nominacemi na Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize roku 2015.

„Co? Jako… proč?“ nechápala jsem. V hlavě se mi honila spousta myšlenek. A převažovaly ty typu: „Jak někdo může nominovat de facto mrtvou stránku?!“

Nic naplat. To, že to není fake a web urbex.cz se opravdu nějakým způsobem ocitl ve stejné kategorii jako Kancelář Blaník, Autobazar Monte Carlo a projekt Čistíme svět fantazie, potvrdil o pár dní později dopis ve schránce. A v něm vstupenka na Lvy.

Napadá mě hromada jiných interaktivních stránek, které by si ocenění zasloužily mnohem více, než urbex.cz – Gulag.cz, Fabriky.cz, One Blood, Pripyat Piano, Mrtvá trať atd. Vždyť je tolik projektů a sdružení, které nějakou formou něco dokumentují, a má to větší smysl než stránka, kde občas přibude nějaký článek o tom, že něco zbourali. Tak proč sakra někdo nominoval nás?!

Nepochopení a celkové přesvědčení, že jsme si to skutečně nezasloužili, jen podpořily mé dilema: „Mám tam jít? Nemám tam jít?“

Přeci jen, je to velká příležitost. Kolikrát se mi ještě poštěstí být na takové události? A tak nakonec zvítězilo rozhodnutí se tam podívat. „Aspoň uvidím Trojana,“ řekla jsem si.

A tak jo: vybrala jsem si šaty (samozřejmě konfekci. Přeci jen jsem stále ještě chudý studující novinář… nebo chudný student pracující v médiích? Nevím jak to pojmout), našla boty, sehnala psaníčko a domluvila líčení u kamarádky Jitky. A protože lístky dostali i moji dva kolegové, domluvila jsem si předtím sraz s Rendym, abych tam nešla sama.

A tak tu dnes sedím – v Rudolfinu na předávání ceny Český Lev – s nominací a pěkně nervózní. Sedím v třinácté řade na sedadle číslo tři a pořád se modlím, abychom tu nominaci neproměnili. Protože by to mému svědomí přišlo hloupé. Pořád mám v hlavě Gulag.cz, One Blood a další a v porovnání s jejich skutečně prací si připadám jako diletant (O těch nominovaných v kategorii nemluvím.).

Kolem mě sedí hromada lidí, kteří jsou asi slavní, ale neznám nikoho z nich. Akorát předemnou sedí Tonda Blaník a Žížala, ty poznám.

Hynek Čermák sedí daleko vepředu, stejně tak i Martha Issová a Matěj Hádek. A to je z těch slavných tváří tak vše, co jsem spozorovala.

A najednou je to tu. Mimořádná kategorie Mimořádný počin v oblasti audiovize. „Co když nám to fakt někdo dá? Nemáme řeč, nevíme, zda se protloukat přes ostatní nebo zvolit postranní schodiště, u kterého sedíme. Kdo vezme mikrofon? Kdo bude mluvit?“

„Se vítězem stává…“

Křížím prsty na rukou. „My ne!“ rozhoduji se.

„Kancelář Blaník!“

„Jo!“ vykřiknu nadšeně, stejně jako několik dalších lidí. A tleskám. Vše dobře dopadlo. Teď už si to užiju.

A užila. Až do konce. Pak už nezbylo než dojít si pro kabát. Cestou jsem se ještě protáhla kolem Michala Horáčka a Haliny Pawlowské. Na raut nemělo cenu jít, ač kluci tam zamířili. Venku na mě čekala kamrádka. Afterparty jsme si udělaly až doma.

Ale víte co? Trojana jsem neviděla…

One Comment:

  1. Asi mělo být „vážená slečno“, omlouvám se – promiňte 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *