Keňa: Jízda s vůní mariánky, komparz a pan „pomáhat a chránit“

Byla jsem ráda, když kluci řekli, že půjdou na matatu se mnou. Už jsem si sice představovala, jak si z centra chytnu zpět k hotelu boda boda (moto taxi), abych byla zpět, co nejrychleji, ale takhle jsem věděla, že v tom nebudu sama.

Vyrazili jsme brzy ráno. Venku bylo zataženo a namodralo. Bylo chladno.

Stoupli jsme si na zastávku nedaleko od našeho hotelu a čekali, až něco pojede směrem do centra.

Asi jsme to slyšeli dřív, než viděli. Za doprovodu hodně hlasité hudby a dunění u nás zastavil do hněda laděný matatu s nápisem Royalty nad vstupem. Vyskočil naháněč (conductor) a už nás pobízel, ať nastoupíme.

„Můžu jít dělat rozhovor s řidičem?“ vyhrkla jsem, zatímco se kluci cpali do přepravního prostoru.

Asi se nad tím dotazem ani nepozastavil. Prostě jen přikývl a šel mi otevřít dveře.

Už když jsem lezla na prázdné dvousedadlo nalevo od řidiče, praštil mě přes nos lehký pach marihuany. Řidič držel volant a jointa. Jen co jsme se rozjeli, už mi nabízel.

„To je trává?“

Pousmál se.

Myslela jsem, že je v Keni nelegální. Jak mi pak kluci vyzvěděli, je to nelegální. Ale „uvnitř“ si dát můžeš. „Uvnitř“ znamenalo asi i v kabině řidiče.

Kluci! Mezi mnou a jimi byla přepážka se zabudovanou televizí. Nemohli o mě nic vědět. A to se mnou jeli, aby mi kryli záda. Já ale věděla o nich. U řidiče, který se představil jako John „Kim“ Kimani, byla malá obrazovka s přenosem z kamery v přepravním prostoru.

Chvíli jsem se bála, jestli dojedu. Doprava v Africe bývá zběsilá, Nairobi nevyjímaje. Taky jsem nevěděla, nakolik tráva Kima omámila. Ale řídil dobře. To musím uznat. Po patnácti minutách jízdy a povídání si – třeba o tom, že u nás nejezdí matatu a v autobusech s jízdním řádem nehraje muzika – jsem i s kluky vystoupila v centru nedaleko KICC Tower.

Měli jsme čas, tak jsme se na vyhlídku na mrakodrapu vydali. Ostraha objektu si jako rukojmího vzala Viktorův pas. Vzhledem k tomu, že jsme ještě ten večer měli letět domu, doufali jsme, že do našeho odchodu neztratí.

Nahoře jsme potkali školu na výletě, pravděpodobně do Nairobi přijeli na velký charitativní pochod mladých na podporu dětí s onemocněními srdce. Každoroční události se účastní tisíce dětí od šesti do patnácti let. Jdou pěšky k nairobské zoo a mají na sobě jednotná trička. Koupí trička přispívají na léčbu nemocných dětí. Tradiční akce ve čtvrti Ngong tradičně způsobuje dopravní kolaps.

Zafungovali jsme jako atrakce. Všichni se s námi chtěli fotit. A moje vlasy sklidily úspěch. Juchů!

Dostat se do centra není problém, ale zkuste to z něj.

Nevěděli jsme, na kterou zastávku se postavit. Tři různí lidé nám řekli tři různá místa. Tak jsme se vydali za tím, koho jsme považovali za nejpovolanějšího radit nám. Pana policajta, co řídil provoz na přechodu v křižovatce.

Když nás, čtveřici zmatených výletníků, uviděl, nechal přechod přechodem a rozhodl se, že nás na zastávku dovede a osobně nám vyhledá to správné matatu. Pan policista „pomáhat a chránit.“ V tu chvíli byl naším hrdinou.

Vedl nás asi deset minut. Vždy zastavil dopravu, když jsme potřebovali přejít. Vzal nás na jakési výjezdní stanoviště, kde stála tou dobou tři matatu – to oslavující narkobarona Pabla Escobara, to těšící všechny fanoušky Daenerys Targaryen, a to určené fanouškům Liverpool FC. Vybral nám vůz khaleesi. Pěkný vůz – uvnitř vybavený koženými sedačkami, šesti obřími hlasitě vyhrávajícími repráky, třemi televizemi s hudebními klipy a svítícími LED pásky.

Jenže jako na potvoru se nikdo moc nechystal naším směrem.

Čas plynul a dovnitř nastoupilo tak pět lidí. Pět lidí, mi čtyři… ale uvnitř bylo míst tak pro dvacet lidí.

Začali jsme být nervózní. Hlavně já. V 11 jsem potřebovala být úplně někde jinde. Ale byla jsem pořád v centru. Začala jsem myslet na boda boda.

Kluci se chodili pravidelně ptát, kdy už vyjedeme.

„Za chvilku“… „Za chvíli“… „Za deset minut.“

Jenže co je africká chvilka, chvíle, nedej bože deset minut?! (kdo jste tam byli, víte; kdo už jste něco ode mě četli – díky – a taky víte)

Až když jsme se všichni čtyři zvedli a rozhodli se opustit vůz, „conductor“ naskočil dovnitř a matatu se trhaně pohnulo. V tu chvíli se tři kluci sedící uvnitř zvedli a vystoupili. Byl to komparz. Lidi si tu zkrátka přivydělávají tím, že nasedají do minibusů a vytváří tak dojem, že ve voze bude za chvíli plno a tak by dovnitř měl preventivně naskočit každý, kdo jde kolem, aby vůbec odjel. Asi je jedno, že chce jet jinam, nebo že nechce jet vůbec. Jede se. Kdo chvíli stojí, už stojí opodál. Nejhorší je někde nebejt!

Ale jeli jsme. Nutno dodat, že jsme museli naháněči, výpravčímu a štíplístkovi v jednom slíbit, že zaplatíme další čtyři neobsazené sedačky. Jakože aby nebyli s řidičem tratní, když tak pospícháme, že ani nemůžeme chvíli počkat (čekali jsme čtyřicet minut, jak moc mi to připomnělo Senegal).

Takže nás cesta zpět stála každého přes sto šilinků. Jen pro zajímavost, cesta do centra byla za třicet. Docela rozdíl, co?

A ještě nám zastavili zatraceně daleko od místa, kde jsme chtěli vyložit. Prostě řidič přejel tu zastávku před naším hotelem. Těžko říct, jestli záměrně, nebo tam prostě neměl stavět. Ale hlavně, že jsme vystoupili. Však už jsme všichni měli tou dobou být někde jinde…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.