São Tomé: Pico Cão Grande, Ilhéu das Rolas a nebe

Půjčili jsme si auto. Malou černou čtyřkolku Suzuki, které jsme následně začali přezdívat Mutant, Malý válečník nebo Štěně. Stala se naším kamarádem na celý den a bez úhony naší i své nás dovezla přesně tam, kde jsme chtěli být.

Vyplnili jsme papíry na můj pas a řidičák a Ruben, který nechal řidičák doma, řídil. Takže ano, trochu jsem se celou cestu bála, že po zkušenostech z Ghany i tady narazíme každých dvacet kilometrů na policejní či vojenský zátaras a budeme ukazovat, vysvětlovat (to nevím jak) a platit.

Vyzvedli jsme Anderse, nabrali palivo a vyrazili s tím, že na jih vede na východní straně ostrova jen jediná silnice, která je navíc poměrně kvalitní.

A byla. Jen co jsme se vymotali z města, kde nejvíce obtíží nepůsobí ostatní řidiči, ale chodci, kteří pro nedostatek aut v provozu využívají silnici jako obří chodník a tak nějak se jim nechce uhýbat autům z cesty, jsme se ocitali střídavě na pobřeží a v džungli.

Svištěli jsme po krásném černém asfaltu přes kopce a údolíčka, zatáčkami a jásali při každém krásném výhledu na útesy a neuvěřitelně modré vody oceánu pod námi. Ploužili se vesnicemi a troubili na líné psy i lidi, kteří cesty využívají jako místa pro setkávání a relax. Dalším krásným úkazem pak bylo sušení prádla. Místní většinou perou v potocích a říčkách a prádlo následně rozkládají na krajnice a podél cest, aby na černém povrchu rychleji schlo.

Když tu se před námi vynořil ikonický bod ostrova.

„Dick mountain!“ zakřičel Anders.

Jakoby někde tam v dáli na konci silnice stál největší s prominutím kokot, jakého jsme kdy viděli. Pico Cão Grande.

Souostroví je vulkanického původu. To se projevuje nejen černými skalami, útesy a hornatostí, ale právě i oním skalním monolitem, trčícím uprostřed pralesa, jehož vršek většinu roku halí mraky.

Měli jsme štěstí. Ač to nad vnitrozemím ostrova po celý náš pobyt vypadalo jak v Mordoru, viditelnost byla ten den skvělá a tak jsme i přes mraky až na vršek dohlédli.

A čím jsme byli jižněji, tím se nám naskýtaly nové a nové pohledy na skálu. Jednou stál uprostřed roviny, jindy se k němu táhlo jakoby zvlněné palmové moře. Jednou se zdál menší, jednou větší. Pokaždé jiný a přitom stejný. A pořád nás bavil.

Po jeho prvním spatření se ale cesta začala zhoršovat. Místy působila dojmem, že jednou někdo přišel se sbíječkou a vymlátil v ní díru. Rozbité ostrůvky rostly a rostly, až přerostly v celý povrch silnice a my se mohly těšit na těch pár skromných ostrůvků hladkého povrchu. Jednou nám dokonce cesta zmizela úplně. Patrně ji přerušila sezónní říčka, která si vyhloubeným korytem razí cestu v období dešťů.

O skoro tři hodiny později jsme konečně dorazili na samý jih ostrova. Prokodrcali jsme se Porto Alegrem, přejeli jejich fotbalové hřiště, které prostě umístili na cestu, zajeli do pralesa a vydali se na recepci Eco Lodge s nadějí, že budou mít něco jako loď, kterou bude možné dostat se na ostrov přesně naproti hotelové pláži.

Pokud jste vyznavači absolutně klidné dovolené v přírodě a chcete střet s civilizací omezit na minimum, je tohle místo tím nejlepším řešením. Pokud fandíte opalování nahoře bez, tak stejně tak. Když zajdete na vzdálenější kout pláže, zaručeně se tam s nikým nepotkáte. Takže klidně i spodní díl může dolů.

Po chvilce domlouvání jsme dostali přidělenou malou modrou loďku, řidiče motoru a dva jakési chlapce, kteří prostě jeli taky. I když jsme původně zvažovali, že zůstaneme na stejně pěkné hotelové pláži, nakonec jsme náš plán dotáhli do konce. Vydali jsme se na ostrov Ilhéu das Rolas.

Na celém ostrově je jeden jediný luxusní hotel, malá vesnička, žijící z onoho hotelu a rybolovu a pak také místo s vyhlídkou, kterým prochází rovník.

To byl náš první cíl. Udělat si fotku, jak jednou nohou stojíme na severu a druhou na jihu, jsme nemohli odmítnout. A tak jsme skoro vyběhli vyšlapanou cestičkou na kopec a zaradovali se, když jsme konečně stanuli na mozaikové mapě světa, kde São Tomé připomínal vysoký sloup s glóbem.

Místní, který se nás ve vesničce po příjezdu ujal a zavedl nás na rovník, nás následně vzal na pláž. Původně jsme měli vybranou jinou na opačném konci ostrova. Jenže cesta k ní vedla pouze po vodě, protože pralesem by to trvalo věčnost. A nějak jsme byli líní řešit další dopravu. Přeci jen nic není zadarmo.

Jakmile jsme ale po dvacetiminutové cestě pralesem zahlédli moře a my se nohama ocitli místo v listí v písku, naše drobná lítost pominula. Ocitli jsme se na pláži, která vypadala jako ta naše vysněná, jen byla větší. Zlatý písek tu omývala křišťálová voda tak čistá, že když v ní člověk stál po pás, pořád vyděl svoje nárty. Voda, která se s hloubkou zbarvila do tyrkysové.

Pláž z obou stran lemovaly černé sopečné skalky, vbíhající do moře, aby se o jejich cípy rozbíjely vlny a vytvářely tak jemnou spršku kapiček, unášených větrem.

Po černých kamenech se pnuly šlahouny se svěže zelenými listy a na to všechno svítilo odpolední slunce. Zatímco kluci zmizeli ve vodě, já si udělala pár fotek a pak jsem si jen sedla do písku a užívala si to nejkrásnější místo, na jakém jsme se asi dosud ocitla. Místo, které přímo vybízelo k vyhlížení Černé Perly a Jacka Sparrowa na obzoru.

Ale i já nakonec skočila do moře. Být na nádherné pláži a nevykoupat se by byl hřích.

Čas pádí na skvělých místech a s fajn společností neuvěřitelně rychle. Najednou byl čas se nalodit a jet zpět. Se západem slunce přichází příliv a náš doprovod chtěl zpět na hlavní ostrov dorazit bez problémů ještě před setměním. Naskákali jsme do modré dřevěné loďky a vyrazili zpět na hotelovou pláž. Protože jsme ale věděli, že stejně pojedeme v noci, nikam jsme nespěchali. Dali jsme si večeři a už za tmy jsme naším Malým válečníkem vyrazili zpět na sever. Přejeli jsme pár krabů, rozehnali několik vesnických srazů na hlavní ulici, vyhnali asi deset pejsků z jejich pelíšků na vyhřáté asfaltce, přehopsali nejrozbitější úsek cesty a nabrali jednoho stopaře s velkým nožem za opaskem a velkými kanystry od palmového vína, který patrně mířil pro další zásoby.

Uprostřed ničeho, obklopeni jen stromy a tmou, jsme zastavili. Zhasli světla, vylezli ven a s otevřenou pusou zírali na oblohu.

V životě jsem neviděla tolik hvězd. Ani nevím, kdy naposled a zda vůbec někdy jsme viděla mléčnou dráhu. Z černočerného nebe nenarušeného světelným smogem a mraky na nás poblikávaly tisíce, možná miliony stříbrných teček. A měsíc nikde. Snažila jsem se v té hvězdokupě najít aspoň nějaké mně známé souhvězdí, ale nebyla jsem schopná najít nic.

Stáli jsme tam, někde na cestě mezi jihem a severem, sami, aniž by nás minulo auto nebo motorka, asi třicet minut a nemohli se na tu nádheru vynadívat. Jen nám bylo trochu líto, že jsme zrovna neseděli někde na pláži s Rosemou nebo rumem v ruce. Nu což, třeba příště.

Zastávku jsme zopakovali později ještě jednou. A pak se vrátili do civilizace už spícího města São Tomé. Dovezli jsme Anderse k jeho novému ubytování. Seznámil se totiž s místním, který mu nabídl pokoj ve svém domečku. A vydali se i k naší chatičce.

Válečníka jsme nechali stát pod lampou venku. Dovezl nás v pořádku na konec jednoho neposkvrněného světa a zpět a my mu za to nezpůsobili ani jediný škrábaneček. A mě se ulevilo. Oběma se nám ulevilo. Ruben to celé bez problému odřídil a za celý den jsme nenarazili na jediného policajta. Poklidnost a nezkaženost São Tomé budiž pochválena.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *