Senegal: Běloch i GPS vědí kulový

Co může běloch vědět o africkém místopisu? S telefonem a zapnutými mapami v ruce?

Ano! Úplné nic.

Už jsem v Africe dlouho nebyla a tak jsem zapomněla, že s doputováním pod cca třicátou rovnoběžku severní šířky, zmizí z informačních popisů ulice i místa popisná. A nahradí je instrukce pracující se strategickými body.

„Otoč se zády k přístavu, dej se doprava, ujdi asi dvě stě metrů a zaklepej na modré dveře …“

„Za termitištěm mírně vlevo….“

„Vystoupíš na zastávce Mobio, půjdeš mezi takový strašný bytovky a až potkáš stádo krav, zahneš doleva a přejdeš silnici,“ popisovala mi kdysi Andrea cestu na českou ambasádu v Akkře.

Bylo to tu zas! „Jeďte po bulváru Alfa k lékárně Jatir. Od lékárny Jatir se dejte vpravo a po sto metrech dorazíte k našemu domu,“ stálo v popisu cesty k mému ubytování v Ziguinchoru.

Vzala jsem si taxi, řekla řidiči název bulváru a jméno lékárny a řidič se neohroženě rozjel.

A pak jsem udělala tu strašnou věc. Chtěla jsem se podívat, jak je to daleko, a klikla na mapu u ubytování… a s hrůzou sledovala, jak jedeme úplně jiným směrem. Místo na západ, na východ.

Dlouho jsem mlčela – asi tak kilometr z uváděných dvou. Což nebylo dost dlouho.

„Jedeme špatně!“ vykoktala jsem ze sebe špatnou francouzštinou.

„Heeee?“ vydal ze sebe taxikář.

„Ukázala jsem mu mapu. „Je to tady! A my jsme tady!“ rejdila jsem prstíkem po mapě.

„Já vím kde to je!“ zamumlal.

„Ale jedete špatně!“ nedala jsem se odbýt a jala se mu ukazovat, že je to kdesi u vojenského areálu.

„Já to tu znám! Vím, kde to je! Nepotřebuju mapu!“ odsekl už trochu dopáleně řidič. Jak se mu nějaká připálená běloška může plést do řízení a navigace! Jemu! Místnímu!

A tak jsme jeli, pořád podle mapy úplně blbě a oba – já i taxikář – jsme si tvrdošíjně stáli za svými představami o umístění mého pokojíčku s postelí, větrákem a sprchou…. sprcha! V Ziguinchoru bylo krátce po prvém poledni, asi třicet sedm stupňů a já měla za sebou 15 hodin cesty pěšky, trajektem a teď už i taxíkem.

Hádali jsme se dál. Já se slovní zásobou neandrtálce po úderu kyjem do hlavy, s přízvukem, že mě bolí zuby. On velmi slušně, protože jsem byla zákaznice, která ho navíc přeplatila (taxi v Ziguinchoru vždy stojí 500 XOF, pokud se nestmívá nebo není tma; on si řekl 600). Kdyby tyto bariéry padly, myslím tím svou jazykovou bariéru a jeho vychování, vypadal by rozhovor asi takto:

„Můžeš, do p****e, jet podle tý mapy?“

„Tu mapu si strč do ř**i, já jsem tady doma! Vím kam jedu!“

„Ty v**e! Já ti nezaplatím, že mě tu vozíš po celým d******m městě, místo toho, abys mě dovezl tady do toho bodu!“

Namísto toho jsem vypískla, ať zastaví!

„Tohle je Bulvár Alfa,“ řekl zmateně, zoufale, naštvaně, ale stále trpělivě.

K otevřenému okénku na mé straně se seběhli tři pánové z místních obchůdků a začali řešit, co že se to děje. Začali se s taxikářem dohadovat ve wolof, takže jsem už nerozuměla lautr nic. Jen mě štvalo, že mluví hrozně nahlas a hodně u toho gestikulují. Navíc mi docházela baterie. Každou minutou se mi telefon i s mapou mohl vypnout.

Stáli jsme uprostřed křižovatky ve tvaru kříže. Kolem se proháněli motorky a kola, občas nějaké auto přibržďující na retardéru (pro ty mají Senegalci zvláštní slabost), zvědaví lidé nenápadně pokukovaly po nezvyklém hloučku u omláceného taxíku.

Už se mi jen nevařila krev, vařila jsem se celá. Jak auto zastavilo, sluníčko a uvnitř koberečky a dečky s dlouhým chlupem se začaly činit. Teklo ze mě, měla jsem pocit, že se vpíjím do sedačky.

Po deseti minutách jsem začala zuřivě hrabat v peněžence. Vytáhla jsem 600 a vrazila je řidiči do ruky. Ještě jsem postřehla, že nějak protestuje. Asi, že je to málo. „Na to zapomeň!“ vydala jsem ze sebe tím nejnepříjemnějším tónem anglicky, protože nevím, jak se to řekne francouzsky.  Vystoupila jsem.

Hlouček se vzdálil od váhavě se rozjíždějícího taxíku. Pánové mi okamžitě začali nabízet místečko na plastové židli ve stínu. Dál chtěli mou situaci řešit, jen pořád vlastně nevěděli, jakou situaci, protože…

Lékárna Jatir!

Stála proti mně.

Ve chvíli, kdy jsem se s potem na tváři, prachem na oblečení a pískem ve vlasech loučila se svou sprchou, přepadl mě hrozný pocit. Podezření mísící se s výčitky svědomí. Co když je to vážně tady?!

A tak jsem se dala jakoby vpravo. Šla jsem a šla. Ale čím dál jsem se vzdalovala od Jatiru, tím se stavení kolem silnice měnila v něco, v čem nechcete přespat… a v čem rozhodně nenajdete sprchu.

Tak jsem se vrátila a šla opačným směrem.

Pánové z rozpuštěného hloučku od taxiku si zachovali tvář a jen mě mlčky sledovali. Lidi posedávající u obchůdku s nápoji naproti už se začínali dobře bavit.

Moje hledání zase nikam nevedlo. Tedy vedlo rovně, ale došla jsem jenom ke škole, kde už nebyly žádné děti, za to se na dvorku pásly kozy. Napadla mě poslední věc. Zavolat na jedno ze dvou čísel, která mi pro ubytování přišla.

„Halo!“

„Tady Kateřina, jsem u vás ubytovaná,“ vykoktala jsem ze sebe.

„A kde jsi, čekám na tebe!“

„Já nevím. Píšou tu katolické lyceum,“ přečetla jsem oprýskanou ceduli nad pootevřenou brankou. „Já to nemůžu najít!“

Ten člověk na druhé straně mi něco dlouze vysvětloval. Zaslechla jsem něco jako vpravo a žlutá zeď. Ale celku jsem nerozuměla. Moudře odhadl mou bezradnost a naléhavě rozkázal: „Nehýbej se, jedu pro tebe!“

Tak jsem tam stála, kolem pořád jezdila auta, motorky, kola, chodili lidi. A pak u mě zastavil velký pickup s mužem v rasta čepici za volantem. Nazaire. Spolumajitel mého ubytování. Prý na mě čekal na letišti. Proč tam, nevím, když jsem psala, že pluju lodí.

Nastoupila jsem k němu do auta. Popojeli jsme zpět ke křižovatce u lékárny Jatir a zahnuli do ulice vedoucí k centru – do jediné, kterou jsem neprošla, protože jsem jí přijela. Po sto metrech jsme zastavili u domu. Celé to trvalo asi dvě minuty.

Jeďte po bulváru Alfa k lékárně Jatir. Od lékárny Jatir se dejte vpravo a po sto metrech dorazíte k našemu domu.

Až budete někdy v Ziguinchoru, nebo kdekoliv v Africe, kde vám třeba budou tvrdit, ať projdete kolem slepého stařečka sedícího pod vyschlým baobabem, uděláte ještě deset kroků, otočíte se čelem k opuštěnému valníku a pak se dáte mírně vlevo, věřte autorovi popisu. Věřte taky taxikáři. Věřte všem, co dýchají a mluví. Protože vědí. Věděli dávno před GPS a mapami v mobilu…