Postáváme na parkovišti někde v Německu a vychutnáváme si zjevně poslední pauzu za světla při cestě domů. Dojídáme zbytky dobrůtek, co jsme si na víkendový urbex připravili, a asi všichni už se těšíme do vlastních postelí. Jenže místo toho, abychom začali bilancovat nad podařenými i nepodařenými okamžiky uplynulých dní, sledujeme neobvyklý…
Pohřebiště aut a autobusů ve švédském Båstnäsu – místo uprostřed lesů u jezera, kde nenajdete ani lidi, ani signál. Je tu jen jedna štěrková příjezdová cesta a tisícovka zrezivělých, pomalu se rozpadajících vozů. Dalo by se to tu nazvat střed ničeho. Dříve to býval autobazar. Chudší Norové sem jezdili pro…
Od doby, kdy se náš spolubydlící odstěhoval, nemáme pračku. A tak ještě před Michalovým odjezdem do Bosny jsme naložili tašky s prádlem do auta a vyrazili ke mně Domu (Domu jako k mamince, takže velké D). Po cestě, přestože to není daleko, nás přepadl hlad. A tak jsme se rozhodli zajet k Mekáči…
Úplně přesně si pamatuju, jak jsem Paličáka poznala. Bylo 2. prosince roku 2013. Jeli jsme onehdá na kratičkou výpravu za opuštěnými místy do Polska. No, co se urbexu týče, bylo to hodně k pláči. Tři místa zamčená, jedno prostě nebylo a vlézt se nám podařilo jen do absolutně prázdného rytířského hradu,…
Ozvala se druhá střelba (asi pět výstřelů), následovaná ženským jekotem, a celý hotel zhasl. Ticho. Jsou dvě hodiny ráno a hotel konečně utichl. Jen nevím, jestli jsem za to ráda. Přemýšlím, co se asi děje. „Budeme se držet pod úrovní oken,“ šeptá ke mně mamka, která leží na vedlejší posteli.…
Opuštěná místa a nevysvětlitelné jevy – zní to jako klišé. Poměrně často se procházím chodbami a místnostmi opuštěných budov. Já vím, na takových místech si člověk o podivné příhody vyloženě koleduje. Sem tam cítí vítr na tváři v místech, kde nejsou okna a kde nemůže být průvan, občas slyší kroky a…