Postáváme na parkovišti někde v Německu a vychutnáváme si zjevně poslední pauzu za světla při cestě domů. Dojídáme zbytky dobrůtek, co jsme si na víkendový urbex připravili, a asi všichni už se těšíme do vlastních postelí. Jenže místo toho, abychom začali bilancovat nad podařenými i nepodařenými okamžiky uplynulých dní, sledujeme neobvyklý…
Asi každé dítě, které zažilo éru Harryho Pottera, a bylo mu méně než jedenáct let, si více či méně přálo, aby mu k narozeninám přišel dopis z Bradavic. I já jsem si to přála. Vzpomněla jsem si na to, když jsme u velmi prostoduchého amerického sci-fi, které nevědělo, zda je parodií na…
Když člověk tak pořád putuje po těch krásných vilách a zámcích, zatouží po něčem nevšedním. Něčím ne tak načančaném. Něčím třeba i absurdním. A tak jsme vyrazili do Bulharska, do země, která má absurdno už snad v základu své existence. A hlavním smyslem celé té naší výpravy nebylo nic jiného,…
Moc dobře si pamatuji, jak mě pasovali na rytíře. Bylo mi asi jedenáct a dětský tábor se blížil svému konci. Nastal čas rozsouzení soutěžních týmů, který že byl během těch čtrnácti dnů lepší. A taky kdo byl jaký hráč. Jak už jsem jednou psala, nikdy jsem nepatřila mezi extra běžce,…
Ty tři vily jsme objevili úplnou náhodou. Jezdit na víkend do Itálie nebyl zrovna nejlepší nápad. Je to daleko, jede se tam přes drahé Švýcarsko a i náš navigátor Pjotr se silným snad makedonským přízvukem, jehož hlas nás provází po celou cestu, si z nás každou chvíli dělá srandu. Sem tam nás…
Taky se vám někdy stalo, že jste něco chtěli, pořád jste to odkládali a pak už nebylo co odkládat? Čtyři roky jsem jezdila do školy vlakem. Nastupovala jsem kolem šesté ráno ve Strančicích, abych před půl sedmou byla v Benešově a pohodlně si sedla do autobusu směr Vlašim. Další autobusy totiž…
Každá země má nějakou svou zvláštnost, kterou by se dala charakterizovat. Jsou to věci více či méně nevšední a dávají prostředí patřičný ráz – jako Anglii červené telefonní budky. Při svých letošních cestách po Balkánu jsem odhalila další takovou zvláštnost. Tedy, zvláštnost možná pro nás, ale pro Bulharsko naprosto normální…
No, považte, stalo by se to ve městě? Když jsme se v mých šestnácti nastěhovali do domku ve vesnici za (nebo spíš pod) Prahou, můj život se změnil. Místo vstávání v šest jsem začala vstávat v pět a poté dokonce ve čtvrt na pět. Stavěli totiž tenkrát vlakový koridor a…
Pohřebiště aut a autobusů ve švédském Båstnäsu – místo uprostřed lesů u jezera, kde nenajdete ani lidi, ani signál. Je tu jen jedna štěrková příjezdová cesta a tisícovka zrezivělých, pomalu se rozpadajících vozů. Dalo by se to tu nazvat střed ničeho. Dříve to býval autobazar. Chudší Norové sem jezdili pro…
Obvykle to nedělám, ale dnes udělám výjimku (jako před několika měsíci, kdy jsem psala o kamarádčině vášnivé chvilce na jachtě). Opět vám povím příběh, který se nestal mně, ale někomu jinému. Tentokrát mojí mamce. Psal se rok 1982 – září, mámě bylo šestnáct a tehdy celá rodina dostala povolenku vycestovat…