„Jižní Súdán se obává další občanské války. Boje v metropoli si vyžádaly už 272 obětí,“ hlásal titulek článku na iHned.cz. V Džubě a jejím okolí se už několik dní děly střety mezi vládními jednotkami a povstalci. Jak to tak bývá, i tentokrát se o Africe člověk dozvěděl něco jen v souvislosti s násilím.…
„V sobotu máme domluvenou Lukovou, nechceš jet taky?“ přišla mi na messanger nabídka od kamaráda. „Tak jo,“ odpověděla jsem záhy. Vlastně nebylo moc nad čím přemýšlet. Už dlouho jsem se tam chtěla vrátit. Jenže mezi lidmi, co znám, už není nikdo, kdo by tam nebyl. Takže teď, když jsem na…
Vím! Říkám, že to už nedělám. Že nechodím na urbex sama. A přesto je to tu zas. Co mi taky jiného zbývá. Jsem sama v cizí zemi, daleko od domova a přede mnou stojí už léta opuštěná nemocnice. Není tu nikdo, kdo by šel se mnou. Přes přistavenou židličku lezu do…
Panenka Barbie, panáček Igráček, Lego, Merkur, houpací osel s třikrát přišívanýma ušima, kusová žvýkačka za korunu devadesát (následně za tři, na to už člověk často neměl). To jsou věci, které – nebo jim podobné – se asi vybaví člověku, když se řekne pojem „dětství“. Jo! To všechno, až na Igráčka,…
Jako dítě vyrůstající na letních dětských táborech nemůžu neznat stezky odvahy. Takové ty strašidelné noční průvody lesem, kdy na vás bafají převlečení vedoucí, a vy se máte bát. Je to táborový folklór… tradice. Musí si tím projít každé dítě. A každé dítě, nebo aspoň ty v mé generaci, se na to…
Od doby, kdy se náš spolubydlící odstěhoval, nemáme pračku. A tak ještě před Michalovým odjezdem do Bosny jsme naložili tašky s prádlem do auta a vyrazili ke mně Domu (Domu jako k mamince, takže velké D). Po cestě, přestože to není daleko, nás přepadl hlad. A tak jsme se rozhodli zajet k Mekáči…
Je všeobecně známé, že děti mají bezmeznou fantasii, a že ji dokážou všemožně ztvárnit. Kdo by neznal třeba známého slona v hadím břiše od Sain-Exupéryho. Pamatuji si, že jako malá jsem běžně malovala koníka, ale vždy z toho vyšla žirafa. Když jsem totiž dospěla do fáze malování krku, nevěděla jsem, jak pokračovat…
Úplně přesně si pamatuju, jak jsem Paličáka poznala. Bylo 2. prosince roku 2013. Jeli jsme onehdá na kratičkou výpravu za opuštěnými místy do Polska. No, co se urbexu týče, bylo to hodně k pláči. Tři místa zamčená, jedno prostě nebylo a vlézt se nám podařilo jen do absolutně prázdného rytířského hradu,…
Na soukromou televizi prasklo záměrné neobjektivní zpravování o kauze, která hýbe mediálním, politickým a veřejným prostorem více méně rok. Redaktoři TV Prima dostali z nejvyšších míst nařízeno, jak mají o uprchlících a imigrantech celkově informovat. Jsou hrozbou, nesou s sebou krizi, jakou tenhle kontinent ještě nezažil. A tak je o nich potřeba…
Dospěla jsem do věku, kdy se lidi kolem mě začínají ženit, popřípadě vdávat, ale hlavně množit. Kolem se najednou rodí dětí jak hub po dešti. A kolikrát je to milé překvapení, když pak vidíte maličkou zmuchlanou věrnou kopii člověka, coby potomka lidí, do kterých byste to ještě před rokem vážně,…