Belgie: O Bruselském polojasnu a hodných Indech

Plánovali jsme odjet ve čtyřech na týden do Itálie. Navštívit několik opuštěných baráků, vykoupat se v moři, podívat se na nějakou tamní pamětihodnost, zajít si na nějakou mňamku a celkově to pojmout prostě jako dovolenou – žádnou extra honbu za urbexem. Na to už jsme asi moc staří. Tedy pořád jsme byli u té fáze plánování… a u toho jsme také zůstali.

Jak se tak stává, když si vezmete svou úplně první placenou dovolenou v životě (anebo jste už v tom otřelí, ono je to asi fuk), něco se prostě podělá. A tak jsme týden před odjezdem byli bez auta, bez čtvrtého do party a jak se později ukázalo, většina posádky bez peněz.

Odvolat dovču jsem nechtěla. Stejně bych neměla směny, takže bych ve výsledku ještě přišla o peníze. A tak jsem se nakonec souhrou všeho možného, hlavně tedy portálů na prodej letenek, ubytovacích portálů a obrázků na internetu, ocitla v Charleroi na letišti… sama… s vytištěnými mapami a v nich vyznačenými body, které jsem chtěla vidět… s foťákem přes rameno a s jedním batůžkem na zádech, kde jsem měla několik kusů spodního prádla, ponožky, tři trička, mikču, pláštěnku a deštník, triko na spaní, hřeben a kartáček na zuby.

Brusel – Bruggy – Oostende – Charleroi. To byl plán.

Často se mi stává, že když zrovna mám volno a nejsem v práci, stojí počasí vyloženě slušně řečeno za nic. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. U nás předpověď hlásila třicítky a jasno a já se ocitla v mlze a mraky nad hlavou mi hrozily slušnou sprchou.

Z Atomia jsem nic neviděla. Vlastně asi z tří míst jsem nic neviděla, ale to nebylo vinou počasí. Prostě jsem tam netrefila nebo jsem přešla odbočku. Kde se dalo, pohybovala jsem se pěšky nebo metrem. Na jejich tramvaje jsem si moc netroufala. Vzala jsem jimi za vděk jen jednou, když jsem na zastávce metra nastoupila do městského vlaku a dojela úplně někam do…

Chápete to? Vlak v metru! Bude to asi tím, že většina metra je tam nad zemí. A mně ta souprava najednou přišla nějaká moderní. No, byl to zajímavý a „obohacující“ zážitek. Byla jsem tak ztracená, že ani Google mě nemohl asi deset minut najít na mapách. Ale všechno dobře dopadlo.

Nicméně, den rychle ubíhal, už jsem v sobě měla dvě piva a hranolky a byla jsem na slavném Grande-Place nebo Grote Markt, jak chcete. Krásné místo. Škoda jen těch stanů uprostřed náměstí, přes které nešlo vyfotit celé. Ale chápu, kdo by se mohl zlobit na festival belgických piv.

A začalo krápat. Zrovna jsem schovala foťák do brašničky přes rameno, když mi padla na čelo první kapka. Koukla jsem na nebe a věděla, že to nebude dobrý. Černo, mraky se hnaly šílenou rychlostí a i v uličkách mezi těmi nádhernými domy to začalo dost nepříjemně foukat.

Krápání houstlo. Nasadila jsem pruhovanou pláštěnku a tetelila se blahem, jak jsem se dobře připravila.

Nepřipravila, ale na to přijdu až za chvíli.

Vyrazila jsem na poslední místo – k čurajícímu chlapečkovi, který neměl být daleko. Po cestě jsem potkala obchod. Takovou večerku. Vlastnil ji starší indický manželský pár. Pán měl na sobě košili s kravatou a plátěné hnědé dlouhé kalhoty, paní tradiční šaty. A jejich syn v moderním oblečení vzadu rovnal krabice.

Zatímco jsem nakupovala deodorant, zubní pastu a pití, rozpršelo se… ne, rozlilo se snad celé nebe. To nebyly provazce vody, to byla prostě jen voda. Stála jsem u otevřených dveří s deštníkem v ruce a nechtělo se mi jít ven.

„Klidně tu zůstaňte, než to přejde,“ řekl mi syn prodavačů anglicky (u placení jsem na ně taky mluvila anglicky, mluvit francouzsky mě totiž pořád stojí moc síly). A já to s díky přijala.

Po deseti minutách mi přinesl stoličku, abych se posadila, a pití zdarma. „Vezměte si, to je zadarmo,“ nabídl mi kolu. „Ono by to stejně brzy prošlo a museli bychom to vyhodit.“

A tak mě u sebe ti hodní Indové, kteří se mezi sebou pořád bavili indicky a poslouchali u toho indickou hudbu, nechali… v suchu… teple… a rozhodně ne o žízni.

Jenže po půl hodině déšť neustával a navíc se začalo smrákat. Byl čas zkusit to dojít na hostel. Nebyl daleko, ale v takovém slejváku je všechno nějak dál. Poděkovala jsem za azyl, a i přes starostlivou nabídku, abych přeci jen ještě počkala, jsem vyrazila do ulic.

Hopkání mezi kalužemi je sranda jen do chvíle, než ty kaluže splynou v rybník a vy si připadáte, jak byste vstoupili do staré dobré počítačové hry Miny.

Zaplula jsem do podloubí jednoho z domů a pustila meteo-radar, abych viděla, kdy mrak odtáhne pršet si zase jinam.

A světe div se, on tam žádný nebyl. Ať jsem pouštěla jakoukoliv stránku s meteo-předpovědí, všude bylo nad Bruselem jakože bez přeháněk a polojasno.

Tak jsem si to polojasno za asi půlhodiny už ne poskakování ani popobíhání, ale prostě flegmatické chůze ve vodě místy skoro po kotníky, vylila z bot.

Došla jsem na hostel úplně promočená. S vědomím, že jediné kalhoty a boty mám právě na sobě a že ani voděodolný batoh nezvládl být až tak odolný. Protože na recepci neměli noviny (abych mohla použít starý český způsob sušení), zakoupila jsem si žeton na sušičku a vydala se do sklepa, kde jsem stáhla kalhoty, ponožky a naházela to včetně všeho toho mokrého náhradního oblečení z batohu do sušičky. Kecla jsem si na židli a jen v kalhotkách a tričku čekala, až program doběhne.

Napůl jsem se modlila, aby nikdo nepřišel, a napůl se hřála myšlenkou na milé Indy v obchodě. A říkala si, kdybys je, ty krávo, poslechla, mohla jsi ušetřit pět euro za sušičku.

Boty mi uschly až druhý den – na nohách.

2 Comments:

  1. Pocasi v Belgii, to je kapitola sama pro sebe 🙂 nejakou dobu jsem v Bruselu zila, Brusel ma navic sve mikroklima a dle statistik tam prsi 180 dni v roce…jinak diky za clanek, zavzpominala jsem si 🙂

    • Katka Havlíková

      Mně se tam moc líbilo… až na to „kouzelný“ počasí, no 😀 děkuju za přečtení…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *