Jak jsem byla poprvé v Bohnicích

Pondělky nejsou špatné. Nebo aspoň ty moje. Mezi ranní francouzštinou a odpolední prací mám takovou mezírku, kdy si můžu běhat po rozhovorech. A tak pracovní týden nezřídka zahajuju malými výlety na místa, kde jsem třeba ještě nikdy nebyla – Dolní Chabry, Hydrologický ústav, Přírodovědecké muzeum Národního Muzea v Horních Počernicích nebo Psychiatrická nemocnice v Bohnicích.

Vystoupila jsem na Katovické a zamířila k omšelému bílému kovovému plotu. Prošla jsem kolem první krásné vily, druhé ještě krásnější… říkala jsem si, že tam bych zvládla bydlet. Nos mi naplnila nádherná vůně pracího prášku. Z otevřených oken modré prádelny na protější straně to vonělo široko daleko.

Až jsem konečně stanula u vchodu do areálu. Tedy, až na podruhé. První vstup zakrývala kovová mříž. Takovou už jsem několikrát viděla v různých oknech a místo (kdysi) dveří – u opuštěných staveb. Tady mě to překvapilo. Ale tak co. Zkusila jsem to o kus dál.

U branky dokořán přešlapoval jakýsi muž. Na uších měl sluchátka, v ruce walkman.

„Dobrý den! Neměla byste nějaký drobný na pivo?“ zahuhlal ke mně, jen co jsem prošla dovnitř.

Bez přemýšlení jsem sáhla do batohu, že se podívám.

„26 korun, prosím,“ dodal bez ostychu.

„Jooo, to máte takhle spočítaný, jo?“ zasmála jsem se. Jindy bych v takovém případě peněženku schovala a šla dál. Ale teď jsem si řekla, proč ne?! Snad, že aspoň pozdravil. Snad že tak rytmicky přenášel váhu z jedné nohy na druhou. Každopádně tím přesně zapadal do mých představ o tamních obyvatelích.

Měla jsem to přesně. Vzal peníze, poděkoval, popřál mi hodně štěstí a šel pryč. A já k mapě areálu. Neměla jsem ponětí, kam vlastně jdu. Pán na informacích v hlavní budově, hned jak jsem řekla jméno doktora, věděl, kam mě poslat.

Pavilon 6.

Že mě posílají točit rozhovory, to je samozřejmost. Ale že na gynekologii a navíc do Bohnic, to se mi do té doby nestalo. Zvlášť, když tématem měl být narcismus.

Nejdřív jsem trochu bloudila. Ale ani trochu mi to nevadilo. Míjela jsem čím dál hezčí domy, takové vily. Kdybych nevěděla, kde jsem, připadala bych si jak ve vilové čtvrti.

S mírným zpožděním jsem dorazila za panem doktorem. Přivítal mě usměvavý chlap. Když mě vedl kolem sterilizační místnosti, asi vyšetřovny a pak ordinací, připadala jsem si, jako bych se vrátila do 20. let. Místnosti s vysokými stropy, vysoce posazenými okny a bílými kachličkami úplně všude, plnilo jen pár kusů nábytku a strohé lékařské vybavení. V porovnání s moderními ordinacemi plnými barev, moderních technologií designových kousků včetně obrazů, jaké dnes člověk nezřídka vídá, to byl dost silný kontrast. Jenže žádná moderna vám nenahradí přívětivost a starostlivost lékaře. A co nebylo v barvách, květinách a vybavení, bylo v úsměvu a vstřícnosti pana doktora.

Nebudu se rozepisovat, o čem jsme si povídali a co mi řekl. Ale rozhovor to byl milý.

Jen co jsem později vyšla ven, opojena dobrou náladou z rozhovoru, rozhodla jsem se po areálu ještě trochu projít. Obešla jsem kostel, podívala se na panelovou výstavu za ním. A jak jsem se tam tak procházela sama, všude kolem cest rostla tráva a mě bolely nohy, zula jsem si boty. Užívala jsem si, že aspoň někde a vlastně vůbec poprvé můžu v Praze chodit bosa a nebát se, že do něčeho šlápnu. Procházela jsem kolem starých více či méně omšelých domů, z nichž některé mi připomínaly moje milované opuštěné stavby. Občas jsem nenápadně nakukovala dovnitř, jestli i uvnitř vypadají tak prázdně. Ale málokdy jsem dovnitř dohlédla. Někdy mě tak mrzelo, že jsem nemohla dál, nebo se neodvážila.

A taky mě pár věcí překvapilo. Třeba hradní věž rostoucí z jedné stavby, staré francouzské popisy na stěnách jiné budovy, staré zdobené lavičky vytvářející ostrůvky jiného světa – jiné doby – na neočekávaných místech.

Jiný svět. Klidnější. Tišší. Čistší. Neopakovatelný.

A pak už byl čas jít domu. Nazula jsem boty.

Když jsem odcházela, pán sedící na lavičce u hlavní budovy na mě koukl a řekl: „Slečno, nechtěla byste hrát v reklamě na šampón?“

„Ani ne,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Tak hezký den!“

PS: Taky se mi ten den rozbila bota. Pásek mezi prsty na žabce praskl. Mám k botám vztah, koupila jsem je v Ghaně. Chtěla jsem nějaké s africkým motivem. To jsem ještě netušila, jak je těžké sehnat dvě stejně velké boty. Ale po dvou měsících se povedlo.

Našla jsem si tedy nejbližší obuvnictví. Je v Jugoslávské. A vyrazila tam. Milý pan obuvník mi provizorně botku spravil, abych v ní mohla odběhat zbytek dne. Vůbec nic za to nechtěl. Nevídané.

Bota by držela, kdyby s námi autobusák nejel, jak když nás ukradl. Prudké brždění těsně před konečnou a mé zběsilé klopýtání, abych to ustála, bylo ale moc. Přeci jen to bylo provizorní. Tak aspoň půjdu k panu obuvníkovi znovu, aby mi ji opravil znovu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *