Jak ze zoufalství začít běhat

Běhání mi nikdy nešlo. Na střední, když jsme o těláku museli třeba oběhnout atletický ovál, jsem zvládla tak třetinu a pak začala nadávat a sabotovat hodinu. To bylo před cca deseti lety. A najednou přišla korona. A zavřela bazény.

Abych si odpočinula psychicky, musím se většinou zničit fyzicky. Jediný sport, který jsem kdy vzala na milost… nebo možná sport, který vzal na milost mě… je právě plavání. A najednou to nešlo. Nemohla jsem se zmáchat, nemohla jsem vymrznout při cestě ze sprchy do venkovního bazénu, nemohla jsem se zbavovat křečí v chodidlech a lýtkách. Zákonitě jsem začala propadat zoufalství.

Tak se to stalo. Vzala jsem si starý běhací boty, ve kterých jsem ale za pět let uběhla sotva pár desítek kilometrů (Nic pravidelnýho, cca jednou za čtvrtletí jsem si řekla, že když běhaj všichni, dám tomu JEŠTĚ šanci, třeba mě to chytne… Ne!), natáhla legíny a narychlo pořízený běžecký tričko z Tchiba a dala se do boje sama se sebou.

Byl březen. Poprvé jsem uběhla asi kilometr a půl a byla vyřízená. A tak tomu bylo další týdny, co jsem obden vybíhala z baráku. Protože, co jinýho, když jinak nikam a s nikým nemůžete.

A víte co? Mělo to jistá pozitiva.

Vybudovala jsem si třeba krásné distanční potkávací kamarádství – se slečnou s culíkem ve fialové mikině, kterou jsem potkávala skoro pokaždé. Vždycky běžela po opačném chodníku. Když jsme měly jedna druhou na obzoru, mávly jsme si a pod šátky nataženými přes půl huby jsme se na sebe usmály.

Stala jsem se poměrně známou osobou vyskytující se v Michli, na Spořilově, Kačerově a Roztylech. V dubnu jsem totiž v práci zpracovávala do vysílání studii o tom, jak lidé běhající bosí mají méně úrazů kotníků, kolen a kyčlí. Tak jsem si místo nových běžeckých bot pořídila Skinnersky a začala běhat v „ponožkách.“ To se vyznačuje jistou hlučností došlapu a taky vzbuzováním pocitu, že jste na něco při opouštění bytu zapomněli.

Překonala jsem se a než jsem se nadála, na začátku června jsem poprvé zaběhla deset kilometrů (kopec na Roztylském náměstí inklůdyt). Dneska už vzdálenost neměřím, ale celkem bez potíží se utíkáním dokážu zabavit  tak na hodinu. Pak už mě to většinou přestane bavit.

Ale taky to má svá úskalí.

Třeba jsem si tak běžela a najednou bolest a na lýtku mi visel pes. Naštěstí se mu asi většina zubů svezla po legínech, ale stejně, takhle pěkný jelito jsem na noze hodně dlouho neměla. Jako bonus mi majitelka s ruským přízvukem ještě vynadala, že se mě ten pes bojí. Od té doby jsem při běhání ze psů nesvá.

Vyděsila jsem minimálně jednoho důchodce. Běžela jsem kolem zastávky V Zápolí, když najednou za sebou slyším: „Slečno! Paní, počkejte!“ Otočím se, za mnou se šnečí rychlostí opatrně hrne stařičký pán o holi a s vytřeštěnýma očima na mě volá: „Zapomněla jste si boty!“ Když jsem mu vysvětlila, jak se věci mají, vypadal překvapeně, ale o něco klidněji. Na závěr ještě dodal: „Mně už se to totiž jednou stalo, víte?“