Moje první neprázdniny a staré dobré maloměsto

Jako vždy jsem ráno vstala, udělala všechny ty věci, co se ráno dělají, políbila ještě spícího Michala a šla do práce. Nedostala jsem se ale dál, než na roh baráku, když mě překvapila dvojice policistů na silnici. Tedy, ne, že by mě překvapila jejich přítomnost. Poměrně často je ráno vídám pokutovat u nás stojící auta – ono totiž u paneláků, do kterých se vám naskládá i několik set lidí, ale před zaparkují tak maximálně dvě desítky, se pokutuje hrozně jednoduše. Spíš mě udivila jejich činnost – stáli na přechodu, zastavovali auta, převáděli lidi.

Kolem se to hemžilo dětma všech věkových kategorií. Malé s rodiči, větší bez rodičů. A najednou mě to trklo.

Vždyť je pátek! Poslední školní den! Děcka si jdou pro vysvědčení.

Škodolibě jsem se usmála. Poslední červnový den ve škole byl mým nejoblíbenějším i nejnenáviděnějším ze všech. Zhruba od druhé do páté třídy jsem tou dobou mívala ve skříni sbalený kufřík. No jo, počítala jsem s nejhorším, tedy i možným odchodem z domova. Malý bílý kufr s třešničkami obsahoval jedny kalhotky, pár ponožek, peněženku s našetřenými drobnými a hračku podle aktuální obliby. Víc se tam nevešlo. Vlastně jo, ještě něco k jídlu. Což se nakonec ukázalo jako konec mé balící tradice. Vysvědčení nikdy nedopadlo nějak zle. A tak jsem v páté třídě na zabalené zavazadlo zapomněla. A ta mandarinka tam shnila a prosákla kufříkem. Tím balení saků-paků na vysvědčení, ale vlastně i na všechny rodičáky skončilo.

Nejhorší vysvědčení jsem měla až o rok později. V šestce. Trojka z angličtiny. Zvláštní. Dneska mě ten jazyk tak trochu i živí.

Ale zpátky k dění na ulici. Po tom škodolibém úsměvu mě totiž trochu zamrazilo. Letos je to poprvé, co už nemám prázdniny. Já nemám prázdniny! Školu jsem skončila v lednu a neodhodlala se jít dál. Stal se ze mě pracující na víc než plný úvazek.

Je ze mě dospělák. A postřehla jsem to až v té chvíli, kdy kolem mě chodili všichni ti, co na základky nastoupili, až když už jsem já z ní byla pryč.

Odpoledne jsem jela do Benešova – města spojeného s celým tím mým více či méně (spíš méně) šťastným obdobím základního vzdělání. Maloměsta jižně od Prahy, kde jsem se narodila, prožila šestnáct let svého života a ač jsem si to dřív nedovedla ani představit, následně ho velmi šťastně opustila.

Vysvědčení u mě vždycky znamenalo novou knížku… a cukrárnu. Vždycky po vysvědčení mě mamka vzala do Ovocenky na pohár nebo dort a pak jsem si mohla v Daniele vybrat knížku.

Daniela byl nejkrásnější kout Benešova a vlastně i mého tehdejšího světa. Malinký obchod posetý odshora dolů, odpředu dozadu knížkami a učebnicemi. A když jsem se teď v Benešově po více než roce zase zastavila, musela jsem se tam jít podívat. To knihkupectví je tam pořád. A pořád má tu krásnou atmosféru. Pořád se mu žádný Luxor nebo Dobrovský, do kterých chodím dnes, protože tam mají prostě všechno, nevyrovná. Možná Barvič a Novotný v Brně nebo Academia na Václaváku ano. Nebo antikvariát v Krumlově… ale o antikvariátech zase jindy.

Prostě to byl ten starý známý obchod, kam jsem se těšila jak na Ježíška. Kde jsem si vždycky vybrala. Jen tentokrát jsem si nevybrala. Chyběly mi tu knížky z antropologie, mediální teorie nebo africké historie. Asi jsem se nějak moc vyprofilovala.

Pak jsem se rozhodla, že si zajdu na zmrzku. Jenže Ovocenku zavřeli, takže nejblíž to bylo do pekařství ke Stibůrkům.

„Co si dáte?!“ zeptala se paní za pultem.

„Dala bych si dva kopečky zmrzliny.“

„My nemáme kopečky! My máme porce!“ poučila mě trochu povýšeně paní.

Chodím na zmrzlinu k panu Zmrzlinkovi, chodím do Angelata, chodím na Mírák. Nikdy mě nikdo pohoršeně neopravil, že KOPEČKY tedy NE! Jo, pořád je to to starý maloměsto – Benešov!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *