Potemnělé „sídlo světla“ aneb těžkosti návratů

Pršelo. Hodně moc pršelo. Zastavili jsme uprostřed ztichlého městečka na asi jediné cestě, která ho protínala od východu na západ – cestě, na které stály všechny domy. Ale venku nebylo ani živáčka. Bylo ještě hodně brzy ráno, sotva svítalo. A i kdyby ne, nikomu by se do toho deště nechtělo.

Stály jsme u chodníku, který lemovala zídka s vysokým mistrně vyvedeným kovovým plotem. Za ním byla snad neproniknutelná zeleň a za ní nádherná opuštěná vila, kdysi patřící slavnému továrníkovi.

Neznali jsme tenkrát jinou cestu než tu všem na očích. A hlavně přes plot. A kupodivu tam to šlo dobře. Na druhou stranu jsme se dostali snad i nepozorovaně. A pak přišlo na řadu zelené peklo. Ostružinové keře vyšší než my. Tenkrát tam ještě nikde nebyly prošlapané uličky od davu více či méně ohleduplných návštěvníků. Takže po těch pár metrech jsme měli všude zabodané trny a větvičky a voda z těch tisíců lístků nás dokonale promáčela.

Tenkrát se ještě nedalo dovnitř ani dveřmi, ani oknem. Dveře držel silný zámek a řetěz a okna neprodyšně chránily dřevěné okenice. Po nějakém čase jsme našli cestu sklepem. Tedy Bára našla. Vlezla úzkou bývalou uhelnou šachtou do kotelny a pomocí baterky a metody pokus-omyl našla správné dveře do vstupní haly – nádherného obrovského prostoru osvětleného proskleným výklenkem ve střeše.

Vlastně nevím, proč se tomu místu říká zámek světla. Co si pamatuji, tenkrát, ale vlastně i nedávno, v něm byla dost tma. Snad právě pro ten světlík, který přinášel denní světlo do tří podlaží vily. Snad pro to, že to kdysi byla první elektrifikovaná vila ve městě.

Postavili ji na počátku 20. století na přání dědice bohatého průmyslového magnáta, který vlastnil závody na tabákové výrobky. Po jeho smrti v 50. letech byla vila několikrát prodána, až ji obyvatelé opustili úplně. Podle zčásti vytrhaných parket, částečně přetapetovaných některých místností a před čtyřmi roky ještě i složeného stavebního materiálu v jedné z místností, k tomu došlo při renovaci. Ono i po ní ufinancovat takový kolos nemohlo být nic jednoduchého. Vilu postavili v době vzestupu ekonomiky a průmyslu a opustili ve chvílích, kdy už to šlechta, panstvo, zkrátka vyšší společnost neměla úplně jednoduché.

A ty interiéry. Stěny dodnes pokrývají látkové tapety květinových i geometrických vzorů. Některé místnosti jsou obložené tmavým dřevem. Všechny koupelny zdobí obklady z šedého a černého mramoru z Itálie a leckde lze narazit i na zelený onyx. Vše je dotažené do nejmenšího detailu. Nikde není kus plastu, všechno pasuje a vypadá vlastně nejlépe, jak by mohlo. Všude jsou jen kámen, dřevo, látka, sklo a kov.

A grafity, nepořádek a další důkazy naprosté lidské debility a neúcty. Na místo jsme se vrátili po čtyřech letech v úplně jiné sestavě. Opět jsme na místě byli za svítání, ale tentokrát jsme šli z prudkého svahu na opačné straně domu. Bylo to sice namáhavější a delší, ale aspoň jsem si neprohnala osten toho krásného kovového plotu nohou. Pamatujete, jak jsme tam lezli poprvé? Při odchodu jsem se rozhodla nohou odrazit od jednoho ostnu a podrážka boty to úplně nevydržela. Propíchla jsem si nohu. Nic moc příjemného. Pořád ale lepší než kamarád, kterému se to povedlo o tři roky později, přičemž kus ostnu mu v noze zůstal.

Ale zpět k návštěvě nedávné. Už nebylo třeba se někam plazit. Došli jsme dovnitř otevřenými dveřmi – těmi, co je dřív držely zavřené zámek a řetěz. Uvnitř už nebylo obrovské benátské zrcadlo. To někdo rozbil asi před dvěma lety. Z dříve impozantního světlíku visely dřevěné fošny a na místech, kde ještě drželo sklo, ležely cihly z půdy. Stěny hyzdily čmáranice (tomu, co v jedné místnosti nasprejoval nápis LSD bych osobně pogratulovala k zmrdství) a grafity (i když za jiných okolností a na jiném místě by se mi líbily). Někdo potrhal tapety, rozmlátil podstavec sochy v jedné místnosti, udělal si ohýnek v červeném salonku a poničil skříně i okna. Všude bylo sklo, střepy, kusy látek i dřeva. A i když se někdo evidentně pokoušel uvnitř uklízet, zjevně i opakovaně, jeho boj s debily byl znatelně marný.

Dokonce zmizela i pojistková skříň a lustr z dřevěného salonku. Někdo dokonce vytrhl z jedné koupelny v nejvyšším patře vanu a vystěhoval ji na ochoz – aby do ní vylil umělou krev.

A přesto všechno je to pořád neuvěřitelně krásné místo, kde bych dokázala chodit hodiny a hodiny. Hrozně bych si přála vidět prostory v době, kdy to uvnitř ještě pulzovalo životem. Chtěla bych vidět lidi, kteří v domě žili. Jak žili.

Rozbitými okny, která už nechránily okenice, protože je někdo skoro všechny zotevíral, dovnitř vstupovalo nízké ranní světlo. Malovalo po vandaly ztýraných zdech zvláštní obrazce a klouzalo po nich laskavě jako ruka milujícího člověka. Jako by je hladilo a konejšilo.

Byl čas jít a nechat dům zas chvilku o samotě. Ta jediná totiž zatím byla k jeho prostorám ohleduplná. Pořád mám pocit, že je přijatelnější pomalu a přirozeně chátrat než řízeně podléhat devastaci jinými. Člověk také raději zestárne a v tichosti odejde, než by se nechal násilně sprovodit ze světa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *