TMB: Jak jsem vyrazila a jak se z chat stal stan

„A není to nebezpečný, že ne?!“ zeptala se máma. Ptá se mě tak před každou cestou, ať už jedu do Ghany nebo do Slavkovského lesa. I tentokrát se zeptala.

„Není. Je to jeden z nejznámějších treků v Evropě, je dobře zajištěnej. Navíc prý vůbec není tak těžkej (Kateřino, ach ty naivní hlupačko, co se před cestou ani nepodívá na výškový profil),“ přesvědčovala jsem mámu, ale tak trochu i sebe.

Tehdy to bylo poprvé, co jsem to řekla. Ale ne naposledy.

Jít Tour du Mont Blanc mě napadlo už loni. Jenže to jsem o tom ještě nemluvila, takže jsem to s klidným svědomím mohla odložit a odjet s koloběžkou do Slavkovského lesa. Jenže letos už jsem o tom mluvila až moc. Plán jít TMB jsem nastínila příliš mnoha lidem a pak začaly zákonitě padat ty otázky: „Tak kdy pojedeš?“

„Na přelomu července a srpna, uvidím, jak to bude s koronou.“

A s koronou to pořád bylo tak na vážkách. Zpřísnění, rozvolnění, zpřísnění, rozvolnění…

Zavřou mě do karantény, nezavřou mě do karantény…

„… Sníh tam sice leží, ale už nehrozí laviny a sesuvy. Ta trať je normálně průchozí…“ dočetla jsem se na jednom blogu.

Tak jsem se rozhodla! Koupila jsem nejlevnější letenku do Ženevy s přepravou zavazadla. Když teď pomyslím, že byla z Vídně, tak vlastně tak levná nebyla. Ale co. Měla jsem letenku. Do cesty jsem vložila první tisíce, už jsem nemohla couvnout. Kdybych to vzdala, nebyla by to jen ostuda. Byla by to drahá ostuda. Hlavně bych zase jednou něco vzdala, což se posledních pár let snažím nedělat.

A bylo dobře, že jsem to nevzdala.

Že jsem koupila letenku, bylo moje velké štěstí. Druhé velké štěstí mě potkalo v neděli 25. července – celé dva dny před odjezdem. Vytvořila jsem si přes aplikaci rezervace ve vysokohorských chatách – itinerář míst, kde bych nocovala. Opět, bez znalosti výškového profilu. A po hodině klikání mi moje banka všechny ty platby zatrhla. To mi naposledy udělala, když jsem se pokoušela platit kartou na baru v Lagosu. Tam jsem to chápala – Nigérie. Ale co bylo podezřelého tady? Možná ta část plateb ve švýcarských francích.

Co s tím? Celý ten nedělní večer jsem vážně počítala s tím, že na těch sdílených šesti až dvacetilůžkových pokojích budu spát v nanorouškách. Ve spacáku a nanorouškách. Zní to hrozně, ale když rok a půl pracujete v nouzovém režimu, s respirátorem na papule a za plexisklem, které vás má ochránit od kolegova dechu (bohužel ne od editorova pohledu a odlesků televize) a dennodenně o covidu vysíláte (od samého začátku, coby čínského bizáru), poznamená vás to.

Jenže najednou jsem mohla počítat leda s těmi nanorouškami. Protože nebylo, kde spát.

Nastaly dvě hodiny usilovného přemýšlení, což na začátku dovolené po hustých dvou měsících a v neděli večer prostě bolí. Dopadlo to tak, že jsem si na webu jednoho nejmenovaného velkoobchodu se sportovními potřebami zamluvila poslední malý stan pro jednoho, o rozměrech ve sbaleném stavu 33×15 centimetrů, s váhou 1,5 kila. Měla jsem se do něj vejít jen já a krosna.

A pak zbývalo se ještě cestovně připojistit, taky se připojistit proti covidu, protože to automaticky cestovní pojištění nezahrnuje, ale je to drahá sranda navíc (v hodnotě třetiny mé karimatky, čtvrtiny mého stanu, sedminy letenky, desetinásobku proteinových tyčinek a trojnásobku jednoho „la blanche“ piva značky „Brasserie du Mont Blanc“).

V pondělí jsem stan vyzvedla, v úterý zašla na PCR test s příplatkem za expresní výsledek do půlnoci, v osm večer obdržela výsledek a o půlnoci přejela hranice do Rakouska. Ve středu ráno v devět jsem byla v Ženevě. V jedenáct jsem vystoupila v Chamonix. Už jste někdy zkoušeli pod Mont Blancem na informacích pro turisty i pro vysokohorské turisty získat mapu TMB, popřípadě informaci, kde se dá koupit? Strašné!

Cca v půl jedné odpoledne jsem měla anglicky psaného průvodce (nechoďte na informace, ale do knihkupectví) s výškovým profilem jednotlivých tras, při jehož prohlídce se mi udělalo trochu mdlo (zvlášť při pohledu na druhou etapu). Po jedné hodině odpoledne mě autobus zadarmo vyplivl v Les Houches, kde je vstupní brána na trek.

Původně jsem chtěla zalézt do první chaty, normálně se vyspat a druhý den vyrazit.

Jenže původně mělo taky pršet. Vlastně mělo pršet celé následující dva týdny.

Udělalo se hezky. Když jsem stála pod dřevěnou branou Tour du Mont Blanc, zalilo hory (s odstupem času to spíš vidím jako kopce – stromy porostlé kopce, ale vyšší, než ty v Česku) slunce.

A tak jsem vyrazila na cestu. Sama.

Bylo 28. července. Před sebou jsem měla asi 165 kilometrů s převýšením deset tisíc metrů nahoru (co si vystoupáš, to si taky slezeš) a skoro 13 kilo na zádech.