Ghana: Výlet na zapomenutou pevnost Fort Amsterdam

Tolik míst, která by stála na návštěvu, a tak málo času. Výlet do vesnice Nzulezo, která stojí celá na vodě docela nedaleko od hranic s Pobřežím slonoviny, padl. Jory dostala několik alergických záchvatů za sebou. Pokaždé skončila v nemocnici. Nikdo nevěděl, co to způsobilo, a nikdo neuměl říct, zda se to stane zas. A protože oblast nedisponuje tak dobrým zdravotním zařízením jako Akkra v případě potřeby, protože nikdo jiný neměl o víkendu čas na dvoudenní výlet, bylo jasno.

Místo toho jsme se ale rozhodla aspoň vydat na Fort Amsterdam – celkem nenápadnou polorozbořenou pevnost mezi Akkrou a Cape Coast. A nakonec jsem našla i parťáky.

Většina mých příběhů z Ghany začíná cestou. Naštěstí tím ještě žádný neskončil. I když jsme tenhle týden bourali. Řidič trotra se rozhodl, že už nechce stát na brzdě, a tak z ní sundal nohu a zastavili jsme se až o kouli trotra před námi. Nárazník to nevydržel, což je tu vlastně díl k ničemu, takže to nikomu nevadí.

Ale zpět k výletu. Kromě obvyklé zácpy, kterou jsme se prokousávaly přes hodinu, nás tentokrát čekala dvě povinná zastavení na policejních zátarasech. Bílé tváře to tu za volantem mají těžké. Strážník si vždycky najde něco, co není v pořádku. A když to nenajde, tak si to aspoň vymyslí. Následuje větší či menší forma buzerace, ústící ve „finanční injekci“ do příslušníkovy kapsy. Naštěstí jsme ale s sebou měli místního – Franklina – a tak se žádný úplatek či pokuta tentokrát nekonaly.

Kolem jedné jsme konečně dorazili do vesničky Abandze. Zaparkovali jsme pod schody k pevnosti a Franklin se jal shánět člověka, který by nám pevnost odemkl. V Ghaně totiž ani podívat se na zříceninu není jen tak. Všechno, co zavání nějakou možností zisku, se musí zabednit a zpoplatnit, hlavně pro bledé tváře.

Za chvíli už jsme měli průvodce Charlese. Nutno ale říct, že Charles se následně do povídání o historii tak vcítil, že byl výklad delší, než na Cape Coast Castle. Doslova podrobně nám přednesl historii, pojmenoval všechna místa, kterými jsme procházeli a pověděl i několik zajímavostí.

Pevnost se původně jmenovala Kormantin a stala se nejstarší britskou pevností na západoafrickém pobřeží. Následně ji ale zabavili Nizozemci, když jim Britové sebrali nedaleký Cape Coast Castle a přišli i o další pevnosti. Dobytou a poškozenou pevnost bylo potřeba opravit. Díky rozdílnosti použitého materiálu je možné dnes poznat, kterou část stavěli Angličané (používali rudé cihly a kámen) a kterou Nizozemci (požívali žluté cihly). S nástupem otroctví se i tehdy už Fort Amsterdam stal místem shromažďování otroků před jejich odesláním do Nového světa. V mužské cele bylo drženo sto padesát mužů, v ženské cele stejný počet žen. Nad ženskou celou se nacházely místnosti velitelova bytu. Dále pevnost disponovala i káznicí pro vzbouřence, vlastním rezervoárem na vodu a anglikánskou kaplí.

„A tady,“ řekl Charles a ukázal na místo, kde roste palma a kde zhroucené zdi dodnes naznačují jakousi stavbu, „tady byla kancelář velitele. A tady vedle to používali jako kostnici. Podél zdi tu byla vyskládána více než stovka lebek.“

Stejně jako Cape Coast Castle má bránu, kterou vedla cesta pouze ven – na paluby zaoceánských lodí, i Fort Amsterdam má vlastní dveře, kterými nevedla cesta zpět – Door of no Return. Ale zatímco Cape Coast Castle nebo Elmina se těší velkému zájmu turistů i místních, Amsterdam stojí v pozadí. Je o dost menší, o dost rozpadlejší, ale o to krásnější. Zdi nepřekrývá žádný nátěr, kolem se nesrocují dotěrní prodavači suvenýrů. Místo si žije vlastním životem mimo pozornost lidí zvenčí. Zato se sem každý rok vrací potomci otroků, kteří prošli touto pevností – potomci navrátilců z Ameriky, potomci kolonizátory znásilněných žen, které otěhotněly, a tak směly zůstat. Na několik dní se pevnost stává dějištěm jejich rituálů pro usmíření a připomínání předků. Proto zdi uvnitř nesou několik adinkra symbolů. Dokonce se říká, že když se v pevnosti sejdou „potomci Kormantinu“ (jak si říkají), jeden nemůže ublížit druhému. Pokud totiž jeden v období rituálu vystřelí z luku proti druhému, šíp ho mine.

Nevím, podle mě jen neumí střílet.

Ale to je ten náš skepticismus založený na životě bez kouzel, sily předků a víry. Jsme až příliš poznamenáni vědou, fakty a znalostí přírodních zákonů. Jenže Afrika je místo ještě stále plné magie a dobrých i zlých duchů. Takže, kdo ví? Třeba se tu skutečně v pár dnech do roka, bez přítomnosti zvědavých, ale pochybujících zraků bílých, odehrává zázrak.

Fort Amsterdam mě nadchl. Ta syrovost místa a klid na jeho návštěvu. Zdaleka nepůsobí tak moc jako fabrika na otroky, jako třeba Cape Caost Castle, jehož prostory a systém pro selekci otroků jsou obrovské. Podlahy v celách nepokrývá černá vrstva údajně z krve a lidské tkáně, ale písek a travička. Přitom mi ale přišlo, že o historii vypovídá víc. Dík svému stavu připomíná koloniálním minulost víc, než cokoliv jiného – impérium je mrtvé, ale jeho odkaz v Africe stále je a nikdy nezmizí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *