Ghana: Zrádná cesta pralesem a koupání pod vodopádem

Po výletě do kopce jsme chtěly podniknout něco méně náročného. Pořád ale nebylo lepší volby, než vyrazit znovu do přírody.

Kromě toho, že je region Volta krásně zelený, pyšní se i několika vodopády. Ostatně, ty je možné najít po celé zemi. Je to asi tak tři týdny, co během náhlé bouře u toho největšího zemřelo osmnáct studentů. Spadl na ně strom. Stalo se to v Horním východním regionu. Takže jsme doufaly, že mírně výhružné počasí při výstupu na Mt. Gemi se přes noc umoudří a sobota bude přát našim plánům.

Ráno, jen co jsme vyšly z pokoje, nás přivítala modrá obloha. Co víc si přát? Snad jen vydatnou snídani a trochu štěstí při chytání trotra.

„Ahoj, tak jdete?“ vybafl na nás při návratu ze snídaně kluk z vedlejšího pokoje. Měl na sobě modré triko bez rukávů a v ruce držel černý batoh.

„Jako kam?“ nechápaly jsme.

„No na vodopády. Jste to vy, ne? Co tam taky chtějí,“ pokračoval mírně rozpačitě kluk.

„Jo…“ přitakaly jsme my podezřívavě. Něco jako: Kdo jsi a jak to sakra víš?!

„My jedeme autem, tak vás můžeme vzít.“

„Jo?“ pokračovaly jsme ve stejném duchu.

„Tak my jsme hotoví, tak počkáme venku,“ uzavřel rozhovor.

„My se rychle sbalíme a přijdeme.“

Já vím, mami, že nemám nastupovat do auta k cizím lidem. Jenže Ghana vás změní. Asi jako každá země, kde se ocitnete a musíte se spolehnout na sebe a třeba i náhodné lidi kolem. Naučí vás, že příležitosti se nepouštějí. Naučí vás, že abyste onu příležitost nepustili, musíte být trochu nezodpovědní.

A tak jsme poznaly Mishu a Adama ze syrského Allepa, kteří už nějakou dobu žijí v Ghaně, a ghanského Inda Shayu. Kluky, co o Velikonocích, stejně jako my, vyrazili z Akkry na dovolenou. A protože jsme byly čtyři holky, vzali i druhé auto, abychom se všichni pohodlně vešli.

Cesta to byla dlouhá, klikatá a prašná. Představa absolvování jí v trotru byla doslova nevábná – oblaka rudého prachu tak hustá, že přes ně nebylo vidět dva metry před auto, horko, výmoly přes celou rádoby místy betonovou vozovku a to vše rozhodně déle, než hodinu.

Děkuji Afriko, že nám vždy podstrčíš nějaké řešení; děkuji Mountain Paradise, že se v tobě nic neutají.

Vodopády Wli jsou jedněmi z nejkrásnějších v Ghaně. Řítí se k zemi z vršku zelených hor a v jezírcích pod nimi se dá koupat. Z dálky vypadají jako jeden velký vodopád. Ale skutečnost je jiná. A tak si v místní turistické kanceláři můžete vybrat, zda půjdete ke spodnímu nebo vrchnímu. Spodní lze doporučit všem, vrchní zjednodušeně těm, kteří mají vhodnou obuv, dostatek vody a silné plíce a žádné problémy s pohybovým aparátem.

Samozřejmě, že jsme si vybraly ten horní. Po absolvování výstupu k němu je totiž návštěva toho spodního zadarmo. Asi odměna. A kluci si vybrali stejný.

O chvíli později jsme v doprovodu průvodce a nosiče vody, plni odhodlání a očekávání a hlavně sil, vyrazili na prý dvouhodinovou cestu.

Prý!

„Vidíte ty vršky?“ zeptal se nás na křižovatce u malého ananasu náš průvodce. „Tak tam musíme vylézt!“

Ta dálka mezi námi, ubohými mravenečky na dně údolí, a ostrou hranou vršku hor byla obrovská a nám v tom horku, kdy na nás slunko pražilo tak, jak to umí jen tady v Ghaně v mezidobí mezi Harmathanem a obdobím dešťů, došlo, co nás čeká. A to jsme si říkali, že po předchozím výletě už nic namáhavého zkoušet nebudeme.

Vybaveni dlouhým klackem coby holí jsme se v zástupu pustili na improvizovanou stezku, stoupající napříč vrstevnicemi pod úhlem šedesáti stupňů… zhruba tak… možná víc. Ze začátku to vypadalo více méně bezproblémově. Jak jsme se ale vzdalovali chodníku v údolí a stoupali výš a výš, cesta se stávala krkolomnější. V tom lepším případě jsme jen šplhali po kořenech stromů, překračovali je. V horším případě bylo potřeba předat hůl jinému člověku, vyskočit, zapřít se o hranu kamene či kořene stromu a vytáhnout se nahoru. Narovnat se po takovém výkonu bylo s přibývajícími výškovými metry těžší a těžší.

V půli cesty, když jsem se podívala, kde vlastně jsme, jsem chtěla skončit. Nemohla jsem polknout, ač jsem se snažila zhluboka dýchat, zdálo se mi, že ten kyslík se někde po cestě do plic musel ztrácet, motala se mi hlava, nohy se mi třásly tak, že jsem se radši zapřela o strom, aby se mi nepodvrkla kolena. Připadala jsem si úplně rozbitá. Tělo stálo na odpočinkovém mini plácku, kam jsme se v osmi sotva vešli, srdce už bylo tak o sto metrů dál a plíce se teprve škrábaly do zatáčky, kterou jsme prošli asi před deseti minutami.

Vodopád jsem slyšela a co víc, viděla jsem ho mezi větvemi stromů. Byl tak nádherný. A byl pořád tak daleko.

V životě jsem vzdala hodně věcí. Jestli byl někdy čas se zabejčit, říct si: „Havlíková, tohle prostě dáš, i kdybys to měla dolejzt po čtyřech a pak skočit, abys nemusela tou cestou zpět,“ a nevzdat to, pak to bylo právě teď a právě tady. Už jen pro těch 35 GHS.

Šli jsme dál.

Nápad otočit se a jít zpět jsem měla ještě několikrát. Jenže to by tam nesměli být právě ti kluci. „Času dost, zastavíme, odpočiň si.“ A prostě zastavili, uzemnili našeho namakaného průvodce, který si tu trasu dá denně asi tak třikrát a ještě si u toho zpívá a který tím pádem zastavovat nechtěl.

Starali se o nás, pomáhali nám v těžších úsecích, sháněli se pořád po Amandě a Sáře, které šly poslední. Byli neuvěřitelně vstřícní. A pak, když při poslední zastávce přišla Amanda s tím, že už dál nejdou, protože Sára dostala migrénu a nemůže dál, Adam zůstal s nimi. Přeci na svahu uprostřed pralesa nemůžou zůstat samy, zvlášť když je jedné špatně.

K vodopádu jsme tak po více než dvou hodinách dorazili ve čtyřech – Jory a já, Misha a Shaya. A víte co? Ta cesta stála za to.

Padající voda burácela a tříštila se o hladinu jezírka. Tělo nám okamžitě pokryla vrstva droboučkých kapiček poletujících všude kolem. Od jezírka na vedlejší svah se táhl pás divokých lilií, lemovaný velkými hladkými balvany a na celou tu krásu svítilo slunce. Dokázali jsme to. Dorazili jsme k hornímu z Wli Waterfalls. Navíc jsme se zrovna míjeli s kanadskou rodinou, která si tam udělala piknik a co nesnědli, dali nám. Tak jsme si dali po dlouhé době normální sýr a francouzskou bagetou. Po malé svačince nastal čas na koupání v osvěžující čisté vodě. Vodopád a jezírko jsme měli jen a jen pro sebe.

A nakonec dorazili i Sára, Amanda a Adam. Dali jsme jim vědět, že cesta dál už je jen z kopce a stojí to za to. Sebrali poslední síly a dorazili.

Úžasné dvě hodiny v naprostém ráji. Bylo těžké ho opustit a vydat se zpět. Načasované to ale bylo tak akorát. Zrovna totiž dorazila skupinka Číňanů. Nabrali jsme si vodu z vodopádu (dala se pít, já ji pila a nic mi po ní nebylo), popadli hole a vydali se na strastiplnou cestu zpět. Po odpočinku totiž naše nohy zcela zgumovatěli a tak se každému z nás nejméně desetkrát stalo, že místo na chodidlo došlápl na kotník, popřípadě že nohy udělaly něco jiného, že mysl zamýšlela. Nebe se navíc zatáhlo a burácení vody spolehlivě přehlučely hromy blížící se bouře. Spěchat bylo nasnadě. Jenže energie k takovému výkonu zcela chyběla. I tak jsme se po dalších dvou hodinách doplahočily zpět k turistickému zázemí. Kluci se šli ještě podívat na spodní vodopád, ale brzy se vrátili, že je tam moc lidí. Vyrazili jsme k hotelu.

Hodinu poté, co jsme dorazili do Mountain Paradise, začala největší bouřka, jakou jsem kdy zažila (tedy do té o týden později). Vyřadila elektřinu z provozu na celou noc i následující den a reálně hrozila, že na nás shodí mangovník, který nám rostl za okny. A taky vyhnala ze stanu toho Brita, který se tak pěkně utábořil u houpací sítě na vyhlídce.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *