Lék na prázdnou duši? Třeba prázdný dům…

Možná máte občas pocit, že vám něco chybí. Jen nevíte co. Ne, že byste se trápili, nějak strádali. Jen cítíte prázdno, které nevíte, čím zaplnit. Jste zkrátka neúplní. A pořád přemýšlíte, čím se to stalo?! A jak to napravit?!

Tenhle pocit mívám v zimě poměrně často. Většinou se ukáže, že mi prostě chybí sluníčko. Asi jako většině lidem v zimě. Letos byl ale ten pocit mnohem intenzivnější. A tentokrát ani sluníčko, ani čokoláda, ani spánek, prostě nic nepomáhalo. Zkusila jsem to poslední – vyrazit na výlet.

Když jsem stála před barákem a koukala, jak chumelí, říkala jsem si, jestli je to dobrý nápad. Přeci jen jít na průzkum v napadaném sněhu není úplně nejlepší. Jednak jste proti té bílé ploše hrozně nápadní, než se někam dokodrcáte, jste mokří a zmrzlí a hlavně – ty stopy ve sněhu.

Přes to všechno jsem vyrazila. Když mě po skoro dvou hodinách vlak vyplivl uprostřed tichého městečka, byly podmínky ještě horší, než v době mého ranního zbabělého uvažování. Napadlo asi dvacet centimetrů prašanu, který na prohrábnuté silnici krásně klouzal.

Když jsem o pár desítek minut později stála před cílem výletu, byla jsem už i náležitě promrzlá. Čekala mě cesta přes plot. Nikdo kolem nešel, nikdo se nedíval. Jen co jsem byla na druhé straně, uslyšela jsem auto. Prolítla jsem holým ostružiním a schovala se za staré klepadlo na koberce (no jasně, za klepadlem se moc neschováte). Ale i kdybych zůstala stát za plotem a rozhodla se na řidiče mávat, asi by si mě ani nevšiml. Na uklouzané silnici jsem neměla problém jen já, ale evidentně i řidiči.

Do domku jsem vešla jako paní – dveřmi. Žádné krkolomné vstupy, šplhy. Už tak stačilo, že při přebrodění zahrady mi do bot napadal sníh, takže jsem v následujících minutách měla otužilecký trénink.

Uvnitř byla tma. A ticho. A snad ještě větší zima. Ale aspoň tam bylo sucho. Pomalu a potichu jsem se vydala do první místnosti.

V tuhle chvíli by se hodilo říct něco o historii, což obvykle dělám. Ale tady nevím zhola nic. Byl to prostě celkem obyčejný, leč hezký domek, ve kterém – soudě podle velkého množství dámských bot, oblečení a vyndavacích zubů na nočním stolku – žila do poslední chvíle stará paní. Podle stavebního materiálu v předsíni se pak možná dědicové pokoušeli o rekonstrukci, ale možná nakonec scházely peníze nebo i zájem. Škoda.

Pomaličku jsem se dostávala z místnosti do místnosti a se vzrůstajícím vzrušením jsem si prohlížela věci, které asi zloděj vyházel ze šuplíků a skříní, když možná hledal poklad. Nacházela jsem černobílé fotografie obyvatelky domu z různých etap jejího života – jako mladé slečny, jako vdané paní, jako matky dospělé dcery. Byla to usměvavá dáma, co se ráda hezky oblékala, měla hodně známých a příbuzných a soudě podle poschovávaných obrázků zahraničních památek asi i ráda cestovala. Nebo možná o cestování v té době jen snila.

Také byla zbožná a vášnivá čtenářka. V knihovně měla tolik nádherných knížek – Zolu, Hemingweye, Čapka, Klostermanna, všechny díly Posvátných míst. Na první stránce jedné knížky pak stálo: „V upomínku Pepince…“ rok 1945 a podpis toho, kdo jí knížku dal. Na mnoha místech stály doslova komíny starých novin a pečlivě uspořádané svazky časopisů podle ročníků.

Paní asi umřela na jaře 1993. To byl poslední datum, na který jsem v domě narazila – ať už právě na tiráži novin nebo na trhacím kalendáři v jejím pokoji.

Zvláštní je, že v domě bylo několik ložnic s několika postelemi, ale po životě jiných lidí tam moc stop nebylo. Možná všichni odešli nebo umřeli dřív než ta dáma, která se na svůj chátrající příbytek dodnes dívá z pár fotografií na stěnách pokojů.

Prošla jsem kolem piana a ozval se zvuk, jako kdyby někdo bouchl do strun uvnitř. V mžiku jsem stála o dva metry od nástroje dál a čekala, co mi provede pak. Jestli začne sám hrát, chrlit na mě kousky klaviatury nebo listovat notovým zápisem. Ale nedělalo nic. Ten celkem povedený lekací trik zjevně způsobila podlaha. Nevím jak, ale nechte mě při tom.

Kromě toho jediného postrašení mi dům nic neprovedl. Nechal mě skoro dvě hodiny bloudit jeho pokoji a prohlížet si vše, co v nich zbylo. Dvě hodiny jsem si v hlavě skládala příběhy lidí, kteří tam ještě před pár desítkami let žili.

Kam se všichni poděli? To už dům opravdu nikomu nepatří? Proč je v domě šest postelí? Kde vařili, když v domě není jediný sporák ani trouba? Kdo nosil všechno to oblečení? Kdo si hrál s těmi loutkami a proč jsou kromě princezny nahé? Kde asi vznikla ta fotka s kozou?

Když už jsem byla tak zmrzlá, že jsem ani nemohla zmáčknout spoušť, rozhodla jsem se návštěvu ukončit a ponechat odpovědi na všechny mé otázky zas jen tomu domu, který věděl, ale nepověděl. A mně to vlastně nevadilo.

Když jsem obcházela ostružiní na zahradě obloukem a přelézala plot na ulici, bylo mi mnohem líp, než když jsem ráno vstávala. Pocit neúplnosti byl pryč. Srdce mi ještě pořád bušilo vzrušením a hlavu jsem měla plnou vjemů z toho docela nenápadného domu, který pomalu mizel za zatáčkou. Byla jsem šťastná.

A od té doby mám ze života zase o něco větší radost. Jen kdyby toho sluníčka bylo víc.