Místa mají paměť

Opuštěná místa a nevysvětlitelné jevy – zní to jako klišé.

Poměrně často se procházím chodbami a místnostmi opuštěných budov. Já vím, na takových místech si člověk o podivné příhody vyloženě koleduje. Sem tam cítí vítr na tváři v místech, kde nejsou okna a kde nemůže být průvan, občas slyší kroky a jiné nevysvětlitelné zvuky, často má pocit že není sám.

To se děje pořád a většinou je to jen výsledek divokých představ návštěvníka. V opuštěných místnostech pracuje fantasie naplno a sebemenší zvláštnost nebo jen shoda náhod dokážou vyděsit.

Ale přes všechna racionální vysvětlení i já věřím, že něco jako energie místa či paměť místa skutečně existuje. A není to zas až tak dávno, co jsem toto filozofické moudro přijala za své.

Jednoho pochmurného zářijového rána jsem se vracela z noční. Výjimečně jsem to nevzala zkratkou přes louku, ale přes náves, abych se stavila v samošce pro rohlíky. Když jsem pak vyšla i s nákupem ven, podívala jsem se jako vždy na vysoký šedivý dům naproti – starý mlýn.

Nevím jak moc je starý, ale je na prodej a to hodně dlouho. Banner s logem realitní kanceláře a telefonním číslem visel na vratech už v době, kdy jsme se do vesnice přistěhovali. I tak se ale někdo o dům staral. Až v posledních dvou letech začal chátrat a pozemek kolem zarůstat.

Šla jsem se podívat k jeho bráně a k mému překvapení byl řetěz se zámkem dole. Rozhlédla jsem se tedy, zda mě někdo nepozoruje a vešla na zahradu. Prodrala jsem se křovisky a došla až ke vchodu. Čekalo mě další překvapení – dveře byly vyražené. Kdosi je vykopl a díra po nich působila jako obrovská otevřená ústa, volající o pomoc. Nebo možná k návštěvě?

Tentokrát jsem ale nevešla. Stejně jsem neměla foťák a chtělo se mi spát tak, že jsem viděla dvojmo. Spěchala jsem tedy domů do postele. Vědomí toho, že mlýn, kolem kterého jsem pět let chodila, je – sic nedobrovolně – otevřený, mi nedalo pořádně vyspat. O dvě hodiny později už jsem brala brašnu s foto-výbavou a pádila zpět k mlýnu.

Chvilku jsem se zdráhala vejít. Co když je tam majitel?! Co když je tam zloděj?! Co když mě tam někdo načapá?! Takové otázky si ale kladu vždy a tak jsem i tentokrát nakonec vstoupila.

Vyšla jsem po schodech k první obytné části. Ještě tam byl nábytek i plně vybavená knihovna. V bedýnkách u dveří se na sebe mačkaly pečlivě uložené hrníčky. V oknech pořád visely záclony.

Další dvě patra byla stejná. Spousta osobních věcí a nábytku po majitelích. Kromě jednoho červeného budíku v podkroví ale nic zajímavého. Když jsem se vracela dolů, zkusila jsem ještě poslední dveře, které jsem do té doby neotevřela. Vzala jsem za kliku a stiskla ji, ale nic. Zkusila jsem to tedy ještě jednou a zatlačila jsem do nich, ale ani se nepohnuly. Nepolevily, ani když jsem se do nich opřela ramenem.

„Hmmm, zamčený!“

Trochu zklamaná jsem tedy vyšla ven. A jen co jsem vstoupila na denní světlo, všimla jsem si ženy, stojící za plotem přes potok. „A sakra!“ řekla jsem si a začala hned fotit, abych setřásla dojem, že tam kradu. Paní mě ale nepřestávala sledovat. To mě znervózňovalo. Nebyl to moc příjemný pocit.

„Vy jste byla uvnitř?“ zeptala se mě najednou.

„No… jo,“ odpověděla jsem trochu rozpačitě. Bylo by asi hloupé tvrdit, že ne, když mě viděla vycházet.

„A jak to uvnitř vypadá?“

Ta otázka mě zaskočila. „No…“ začala jsem. „Nic moc. Je tam nábytek a vybavení, ale nic moc a do mlýna nevím kudy.“

Žena se na chvíli odmlčela a pak nejistě poznamenala. „Víte, já tam dřív bydlela. To byl náš mlýn.“

Zůstala jsem stát s pusou dokořán. To myslí vážně? říkala jsem si.

„Tatínek měl včera výročí smrti, tak jsem za ním přijela na hřbitov. A každý rok, když tu takhle jsem, tak se sem chodím dívat, jak to chátrá.“ Zase na chvíli utichla a bolestným pohledem přejela po svém bývalém domově. „Chtěla bych to zas vidět uvnitř.“

„Tak pojďte!“

„To nejde. Já bych se tam sama bála.“

„Tak já půjdu s vámi.“

Ten nápad se paní evidentně zalíbil. Ještě chvíli stála na místě a přemýšlela, ale nakonec řekla: „Tak počkejte.“ A spěchala k bráně. Za chvilku jsem slyšela branku vrznout a už stála u mě. Společně jsme pak vešly dovnitř.

Nábytek byl ještě po její rodině. Před několika lety – po smrti obou rodičů – mlýn se svou sestrou prodaly nějakému muzikantovi, který se sem chtěl nastěhovat. Brzy ale od záměru upustil a prodal mlýn dál. A další majitel ho dnes také prodává.

Vyprávěla mi, kde co bylo, kde si hrála, co tam zažila. Ukazovala mi knížky, jaké četla, oblíbený hrnek své maminky, postel, ve které její tatínek – poslední mlynář ve vsi – umřel. A pak našla v podkroví budík – ten malý červený budík –, který kupovala k narozeninám své mamince. Při pohledu na něj jí malém vytryskly slzy z očí. Bylo to tak zvláštní.

„A byla jste v mlýnici?“ zeptala se mě, když jsme asi po hodině scházely zpátky dolů.

„Ne! Já nevím, kudy se tam dostat.“

„No, tady jsou dveře,“ odpověděla a ukázala na ty, které se mi předtím nedařilo otevřít.

„No, ty jsou zamčený, nebo je tam vzpříčený trám,“ odpověděla jsem, a abych to dokázala, vzala jsem za kliku.

A dveře se otevřely.

Hrklo ve mně. Na krátkou chvíli mě přepadl tak divný pocit, jaký jsem snad nikdy necítila. S pokřiveným úsměvem na tváři jsem jí osvětlila právě završený příběh nezdolných dveří. Podivila se tomu, ale zřejmě ji to nezasáhlo tolik jako mě.

A za dveřmi se nacházel poklad, jaký jsem nikdy neviděla. Čtyři patra mlýnice s úplně zachovalými stroji, sýpkami, mlátičkami, vahami a parním strojem a koksovnou v přízemí. Na stěnách ještě visely klíče, zásuvky byly plné nářadí. Z naprosto dech beroucího stroje ještě tekl olej. V mlýnici se ještě sem tam povalovaly hromádky mouky.

Nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Kdo ví, jestli bych i do téhle části budovy zavítala, kdyby paní nepřišla nebo se nenechala přemluvit ke vstupu. Každému, komu to vyprávím, to zní šíleně, ale já si od té doby myslím, že ten mlýn ji poznal a proto nás pustil dál. To místo má paměť!

Po dalších dvou hodinách, kdy jsme pečlivě procházely patro po patru, a paní mi vyprávěla, jak se její tatínek o mlýn staral, i když jim režim zakázal mlít a zřídil tam sklad a prodejnu naučných knih.

Nakonec přidala ještě příhodu, která se děla po smrti pana mlynáře. Několik nocí se prý ozývalo vrzání podlahy v místnosti, kde spala, a následné buchání na stěnu. To prý její otec dělal už za živa.

Po třech hodinách uvnitř jsme se rozhodly odejít. Zavřít dveře od pokladu a opustit to místo. Místo, do kterého já vždy toužila se dostat a ve kterém se ona narodila a vyrůstala. Jako památku si s sebou vzala červený budík a mě vtiskla do rukou pohádkové knížky se slovy: „Přece to tu nezůstane. Byly moje a mrzelo by mě, kdyby skončily stejně špatně, jako celý tenhle barák.“

Když jsme se loučily, nabízela jsem jí, že jí fotky pošlu emailem, aby se na ně mohla podívat, kdyby se jí zastesklo. Odmítla to. Prý si chce mlýn pamatovat tak, jak vypadal, když byla malá a když ho pak jako dospělá opouštěla.

A pak jsme se rozdělily. Ona šla na vlak a já domů, rychle ty fotky přetáhnout do počítače. Od té doby jsem ji neviděla.

Do mlýna už se nedá. Majitel zřejmě přijel obhlédnout svůj nehýčkaný majetek a nechal dveře opatřit velkými skobami a novými zámky. Teď to vypadá nedobytně. A je to dobře. Kdo ví, co by z mlýna zbylo, kdyby byl dál otevřený. Možná by si ubránil své bohatství stejně tak, jako ho bránil přede mnou.

Anebo ne?

3 Comments:

  1. Nádhera. 😉 A hezky čtivě napsáno.

  2. Super zážitek i to, jak jsi ho zpracovala.

Napsat komentář: DiverZant Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *