O opuštěných expedičních rolbách a ztrátě iluzí

Zastavili jsme u domku, jehož větší část tvořila stodola. Zarostlou zahradou přešli kolem několika provizorně zabušených bývalých vstupů, až jsme konečně dospěli k nakupeným starým deskám a dveřím. Na jedněch z nich stálo fixou napsáno: „Nevstupovat! Urbexeři, jděte pryč!“

Kolikrát už jsme narazili na zákazy vstupu, na cedulky s označením privátního pozemku, na přeškrtnuté panáčky s nataženou dlaní, přezdívané: „Urbex high five“. Ale ještě nikdy nebylo nic adresované přímo nám. Při odsouvání těch dveří se vzkazem to byl najednou jiný pocit. Nepříjemný. Vtíravý. I přes výslovné přání majitele, abychom odešli, jsme neposlechli a vešli do potemnělé stodoly, kam vnikalo světlo jen mezerou nad zátarasy v bývalých vratech, jedním okýnkem a dírkami ve střeše.

Byly tam. Tři červené expediční rolby, pokryté černým prachem, listím a pavučinami. Rolby, které se v šedesátých letech vydaly na misi na severní pól. Byla to nádhera. Krásné staré stroje, tísnící se v prostorách, provizorně spravovaných a zabezpečovaných proti pádu zdí, trámů, střechy.

I když jsme se snažili být rychlí, ve čtyřech nebylo možné předejít tomu, abychom si nestáli navzájem v záběrech. Takže jsme se rozhodli prostřídat se. Zrovna jsme s Káťou stály kousek od vchodu a čekaly, když jsme zaslechly kroky a v díře po odsunutých dveřích a deskách za námi se objevil vysoký brýlatý muž v kostkované košili.

„Hej!“ sykl na nás rozladěně, nepotěšen naší přítomností uvnitř.

„Dobré odpoledne,“ pozdravily jsme zpět.

„Co tu děláte?“ zeptal se a přistoupil blíže k nám. Ani nepamatuji, kdy naposledy jsem se setkala s majitelem a byla ve stavbě nelegálně. Ale ten výraz a oprávněné rozhořčení je vždy stejné.

„Fotíme si rolby.“

„A povolení máte?“

Co se na to dá říct. Jasně že ne. Skoro nikdy nemáme povolení.

Následovaly otázky, kolik nás tam je, zda kluci nelezou někde po výškách a lešení nad jednou z roleb. A samozřejmě, odkud jsme.

„Česká republika? Tam byla dcera na výměnném pobytu,“ zareagoval na naši odpověď.

„A nevíte nějakou historii? Vy jste majitel?“ ptaly jsme se dál s Káťou. Mluvit vždycky pomáhá. I tentokrát. Pán přešel k rolbám a najednou, jakoby pookřál, začal nám vyprávět příběh o svém otci i o tom, proč zlomil nad všemi urbexáky hůl.

Rolby jsou jeho otce, geologa, který v šedesátých letech vedl osmnáctičlennou belgicko-nizozemskou vědeckou expedici na severní pól, která měla za úkol zkoumat pobřežní části a horotvornou činnost v polární oblasti. Po návratu nastalo plánování další výpravy a na čas před dalším odjezdem se členové rozhodli rolby uklidit do areálu domu svého náčelníka, kde byl prostor i pro jejich opravy. Jenže nizozemská akademie věd se rozhodla už další výpravu nefinancovat a belgická osádka ji neměla sama jak zaplatit. Z expedice tak sešlo a rolby v garáži zůstaly dodnes.

Není to tak dávno, co mimořádně zachovalé expediční vozy objevili první průzkumníci. A místo se díky sdílení lokací stalo hitem.

„Každý víkend tu někdo je. Každý víkend,“ vyprávěl dál syn polárníka. „Nejdřív jsem nechával dveře otevřené. Fotografové mi nevadili. Jestli chtějí jen fotit, tak ať. Nechal jsem tu i vzkaz pro všechny: Nic neodnášejte, odneste jen fotky a zanechte jen stopy a nějaké všimné. Nechal jsem tu i plechovku. Chvíli to fungovalo, ale pak ty peníze někdo ukradl a ještě pod vzkaz připsal, že děkuje za prachy.“

Postupně se začaly ztrácet i další věci. Až nakonec někdo sáhl i na rolby. „Někdo před pár týdny vyřezal expediční znaky z roleb. To logo navrhoval Hergé, autor Tintina. A jeho tvorba se prodává za hodně peněz. Tak si to asi někdo zjistil a vyřezal ta loga z dvou roleb,“ pokračoval.

Fotografové mu nevadili, ale odmítal čekat, až někdo rozmlátí i světlomety, budíky a odnosí si další věci jako suvenýry. Rozhodl se tedy vstup zatlouct. Jenže návštěvníky to nezastavilo.

Postupně rozštípali velká výjezdová vrata i boční vstup, kterým jsme přišli my.

„Minulý týden tady vykradli dílnu,“ dodal na závěr. Prostory, kterými se prochází k rolbám, využívá jeden řezbář ke své tvorbě. Někdo mu ukradl materiál, nářadí i svěrák.

Z vyprávění nám bylo smutno. Věděli jsme, že se i ti „nejčistší“ urbexeři vloupávají. Přeci jen, jak vzniká velká spousta nových „objevů“ opuštěných staveb? Všechna ta nepsaná pravidla, která z nás urbexerů mají dělat něco víc než prachsprosté násilníky a vandaly, jsou jen tak pevná, jak je ochota tajných návštěvníků je dodržovat.

Nikdy jsem se nikam nevloupala a nepomýšlím na to, že bych to kdy udělala. Jenže touha po fotkách je silná. Silnější než morální zásady. A vždycky je jednodušší říct: „Já ne, to už bylo.“

Díky tomu příběhu jsem si uvědomila, k jaké bandě kreténů vlastně zájmově patřím. A jsem o něco lepší, když vstoupím dovnitř i přes nápis, který mě vybízí, abych se otočila a šla pryč? Ne, nerozbila jsem jedinou okenici, nevylomila jsem desku, neprokopla jsem dveře. Ale i tak jsem vešla dovnitř.

Nakonec to bylo příjemné přátelské povídání. Ukazoval nám desky, ze kterých členové výpravy stavěli iglu, sáně, přes které se z lodi na kry na ledovec tahalo vybavení.

Pak pán na zemi našel svou cedulku, která předtím visela za oním ledabyle zakrytým vstupem. Předvídal, že stejně budou chodit další nezvaní návštěvníci. A tak těm, co odsunou dveře se zákazem, dává ještě jednu šanci. Můžou zavolat na ono číslo. „Kdo zavolá, ten asi nejde krást,“ dodal.

Vrátil cedulku zpět na místo, kde původně byla, a nechal nás dál fotit. „Nespěchejte,“ řekl. Ještě před odchodem nám popřál hezký výlet po Belgii. Úžasný člověk.

Při odchodu jsme mu tam nechali dvě piva. Belgičani mají sice taky dobrá, ale kdyby chtěl třeba ochutnat něco jiného.

Zvláštní zážitek. Přijeli jsme pro fotky, a dostali něco víc. Pochopení. Pobídku k zamyšlení se nad vším tím, co tak skálopevně obhajujeme, i nad sebou samými. Příběh jednoho dobrodružství z historie. Bylo to úžasné. A ač jsem z toho pořád ještě nadšená, zároveň jsem i smutná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *