O italském putování, náhodném objevu a hmyzích mutantech

Ty tři vily jsme objevili úplnou náhodou.

Jezdit na víkend do Itálie nebyl zrovna nejlepší nápad. Je to daleko, jede se tam přes drahé Švýcarsko a i náš navigátor Pjotr se silným snad makedonským přízvukem, jehož hlas nás provází po celou cestu, si z nás každou chvíli dělá srandu. Sem tam nás posílá opačným směrem, odkazuje nás na neexistující sjezdy, vede nás na kruhové objezdy, které prostě nejsou, či nás vede do městských uliček tak uzoučkých, že se tam vedle sebe sotva vejdou dvě jízdní kola (PS: V téhle uličce se nachází restaurace s Michelinskou hvězdou). Jeho legendární hlášky typu: „Po tři sta metrech sjeďte z dálnice, jedenáct!“ nebo „Se držte vpravo!“ si následně vysloužily jedinou adekvátní odpověď: „Ses posral!“

A jakoby nestačilo, že se motáme jak Maďaři v kukuřici, ještě se nemůžeme nikam dostat. Buďto místo neexistuje, nebo existuje, ale nedostaneme se k němu – vždy se objeví, když jsme v dostatečné vzdálenosti, ale pak zmizí a cesta k němu nevede – a když existuje a cesta by tam snad i vedla, nevede dovnitř, protože si Italové libují ve velmi působivých řetězech a zámcích.

Je horko, už poměrně pozdě a nedaří se nám. Když tu najednou míjíme přízrak tří, doslova listím pokrytých vil.

„Zastav! Zastav! Jsou tam tři baráky! Opuštěný (jaký asi jiný)!“ překřikujeme se a div s Otou za volantem netřeseme. Nacházíme snad jediné volné místo v celém městě, kde je tak sto parkovacích míst na milion aut – je to u jezera, sezóna vrcholí a ve městě je festival. Bereme foťáky a honem k těm pěkným oprýskaným domečkům, než nám zmizí jako hromada jiných přízračných sídel předtím.

Nezmizely, stojí tu pořád. V halabala oploceném areálu, sloužícím jako parkoviště, opatřeném zvednutou závorou a cedulí: Vyhrazeno pro hosty a klienty, vstup zakázán!

Jak jako zakázán?

Jdeme tam. Zezačátku se pohybujeme jen velmi nenápadně a před jakýmikoliv hlasy se skrýváme nebo se celkem neúspěšně snažíme o mimikry. Nakonec ale zjišťujeme, že tu parkuje kdekdo a my jsme jim tak akorát ukradení.

Procházíme jednu vilku za druhou. V první je prima schodiště se zarostlým oknem a pokojem se zářivkou. V druhé jen to schodiště a hromada stavebního materiálu. Ne, neřekla bych, že chtějí dům rekonstruovat. Spíš, než se mu propadne střecha jako té první vile, poslouží aspoň jako sklad. A zbývá třetí.

„Tyvole, těch komárů, kde se tu berou,“ nechápu, když jednoho krvežíznivého zabíjím těsně po přisátí na mou ruku. Jsou všude. A přitom je horko a jezero je dostatečně daleko.

Scházíme se s Paličákem. Stavba je vlastně tvořena dvěma domy, propojenýmy takovým nádherným přemostěním, které člověk může jen obdivovat. Nádherný kousek opomíjené architektonické perličky města.

Náš obdiv ale najednou přerušuje šramocení a kvílení koleček. Písk… písk… písk…

Žene si to k nám asi místní popelář. S trochu přihlouplým (nebo ignorantským) úsměvem projíždí mezi námi pod přemostěním a vysypává kontejner hned vedle té krásné vily, kterou zrovna obdivujeme. Pak zas tlačí kontejner pryč.

„Našel jsem cestu dovnitř, ale strašně to tam smrdí,“ prozrazuje Ota, který najednou vedle nás zničehonic stojí. Kdy a odkud přišel, těžko říct.

Ještě v ten moment si myslím, že každý smrad se dá přežít.

Ne, nedá.

Když spatřuji černou díru po sklepním okně, považuji ho za onen vstup. Člověk by musel prolézt kolem dvou úplně plných páchnoucích kompostérů a dát si pozor, aby něco nepoložil do té kaluže před oknem – hlavně sebe.

Skláním se, abych se podívala, zda by z místnosti za dírou vedla cesta dál. Až dosud si stále myslím, že vše bude v pohodě. Jenže jen co mám hlavu dole, můj nos dešifruje tajemství kaluže u okénka – močůvka.

Při onom nádechu se mi smradem skoro srolovaly ponožky. V tu chvíli mě do čela cosi kouše, co po zabití identifikuji jako zmutovaného okřídleného mravence.

„Ne, tam já nejdu,“ zvedám se znechuceně. Zas tak príma to tam snad není, říkám si a spokojuji se s nápadem, že o té lampičce, co na mě pokukuje otevřeným oknem toho přemostění, si nechám jenom zdát. „Z blízka tak pěkná nebude. Odsud vypadá líp,“ omlouvám své rozhodnutí a fotím si ji aspoň tak.

Ani Paličák dovnitř nakonec nezavítal, ani druhá Kačí. Jen Ota zatnul zuby a zadržel dech a vklouzl dovnitř otvorem po vyražené skleněné tabuli ve dveřích. Uvnitř toho opravdu moc nebylo. Prý jeden asi pěkný strop a hezká vana a koupelna. Cesta ven ale byla stejně krušná, jako ta dovnitř.

Ne vždy holt člověka zastaví vysoký plot, ostnatý drát, kamery a čidla, zabušené vstupy a krkolomné cestičky přes římsy druhých pater. Někdy má člověk na výběr z tolika vchodů, že by každý den mohl jít jinudy, ale smrad je zkrátka silná zbraň. A ta lítající havěť taky dokáže překazit nadšení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *