Zase jsme jednou byli v cizině. Mířili jsme za v zátoce opuštěnou lodí, kterou ale pár měsíců před naším příjezdem odtáhli neznámo kam, a nám po ní zbyl jen mastný flek. A to doslova! Stali jsme na skále nad vším tím neštěstím a tak nějak nevěděli, jestli se smát nebo brečet. Tak jsme se těšili. Jeli jsme takový kus… a nic.
Co se dalo dělat. Po pár minutách zírání ze srázu dolů a několika vtipných připomínkách jsme se otočili a šli zpět k autu. Poslední naší nadějí byl opuštěně působící maličký domeček jen o pár metrů dál.
Před dveřmi stálo chodítko se zablokovanými kolečky, rám dveří dávno opředly pavučiny, okna byla zevnitř zastlána krabičkami od léků a kolem dokola už to dlouho nikdo neudržoval.
„To chodítko je super,“ sykl vůdce výpravy Michal a dal se do jeho opravování. Netrvalo dlouho a proháněl se s ním na neudržované cestičce u domku. Matěj a Tadeáš šli domek omrknout zezadu, zda tam není cestička dovnitř. Za chvíli se ale jeden z nich (už nevím který) vrátil s očima na vrch hlavy a jen co stanul u nás, vyděšeně informoval: „Uvnitř je asi mrtvola!“
Všichni, až dosud se docela dobře bavící, jsme zmlkli.
„Kecáš!“
„Ne! Je v posteli. Leží tam, nehýbe se, nedejchá, kolem je hroznej bordel. Je to děsivý!“
Nevěděli jsme, co dělat. Michal, který kdysi studoval medicínu, a tudíž z nás měl být asi nejvíc otrlý, se vydal za dům, aby zkontroloval situaci. My zbylí jsme zůstali před domem a přemýšleli, co dál.
A najednou se ozval zvuk, při kterém nám všem ztuhla krev v žilách. V zámku dveří zaklapal klíč. Než jsme se nadály, staré a asi dlouho neotvírané dveře, se najednou s vrznutím pootevřely. A v nich se objevilo strašidlo.
Zní to neuctivě, ale ono to opravdu strašidlo bylo. Byla to ta osoba, co ještě před chvílí ležela v posteli – stará paní v bílém tričku a plenách. Stála tam bosa, kolem hlavy se jí ježilo pár zbylých bílých vlasů. Koukala na nás, zubila se. Jen těžko říct, zda proto, že se tak tvářila normálně, nebo ji pobavily naše výrazy.
Osvícenou Verču napadlo se anglicky zeptat, zda paní neví, co se stalo s lodí pod skálou.
Ale paní neodpověděla. Nejenže byla stará, ale dokonce byla i hluchá. Dál se zubila a koukala po nás všech.
„To nemá cenu se ptát, ta ani nepamatuje, že tu nějaká loď byla!“ sykl Tom.
Zpoza rohu se vynořili zbylí tři kluci, kteří, když nás zaslechli, mysleli si, že voláme policii. Když zahlédli paní, kterou původně viděli v posteli, ztuhli.
A pak nám všem v hlavách ve stejnou chvíli uzrála stejná myšlenka. Rychle jsme se rozloučili, otočili jsme se a pelášili jsme pryč. Setkání s paní pro nás byl až moc děsivý výjev.
Zda jsme paní v lékárenském doupěti skutečně vyrušili od umírání, nebo jen ze spánku, se dodnes dohadujeme. A asi pravdu vědět nechceme. Jediné, co nás ale trápí, je odbržděné chodítko, které jsme zanechali ve směru ke srázu. Pokud paní ještě někdy vyšla z domu, snad nesjela ze skály dolů.