Původní vybavení vyházeli Rusové okny, dnes ho lidé vrací

IMG_9881Kdysi mi babička vyprávěla o zámku v její rodné vsi, který v roce 1945 obsadili naši „osvoboditelé“ (a následní okupanti) z Ruska. Bylo jí tehdy osm. A moc dobře si vzpomíná, jak ti neznabozi vyhazovali nábytek a veškeré vybavení z oken.

„A já chodila kolem zámku a sbírala jsem, co nebylo rozbitý. Odnesla jsem si nějaký porcelán a sošky. A nebyla jsem sama. Lidi z vesnice si takhle vybavili skoro celé chalupy. Můj táta si odnesl takový dřevěný noční stolek.“

Abych řekla pravdu, vyprávění o bezuzdném chování vojáků z východu pro mě bylo dost abstraktní. Zajímavá historka, ale… co já s tím. Vše nabylo na jasných tvarech a váze až ve chvíli, kdy jsem se asi po dvanácti letech ocitla uvnitř zámku.

Na chráněném místě mezi bažinami tu kdysi stával hrad Lešno (či Leštno) ze 14. století, který založil pravděpodobně v roce 1367 Beneš z Dubé. Záznamy můžeme najít i o jeho synovi Václavovi, který doprovázel Jana Husa do Kostnice, ještě společně s Janem z Chlumu, Janem z Rejštejna a Petrem z Mladoňovic.

Dne 11. října 1414 vyrazila celá výprava z hradu Krakovec. Do cíle dorazili 3. listopadu. Jak to pak dopadlo, všichni víme.

Přesto se však Václav k husitům nepřipojil, a tak v roce 1420 husitské vojsko hrad oblehlo. Po uzavření příměří ale odtáhlo k Říčanům, kde oblehlo hrad pána Diviše z Říčan, jehož zajali i s rodinou. Nakonec upálili jedenáct katolických kněží, kterým Diviš poskytl azyl.

V roce 1443 byl jako majitel uváděn Jan Sádlo ze Smilkova a poté byla stavba v držení Zdeňka Konopišťského ze Šternberka. V roce 1467 byl hrad dva měsíce obléhán během bojů proti Jiřímu z Poděbrad a nakonec dobyt královským vojskem.

O deset let později byl Šternberky pozdně goticky přestavěn. A o necelé století později následovala přestavba v renesančním duchu.

Za třicetileté války v letech 1618 až 1648 bylo panství opět zpustošeno a neustále měnící se majitelé, kteří o zvelebení neměli zájem, zapříčinili chátrání hradu. Až v 19. století se dočkal přestavby do dnešního romantickému slohu továrníkem a spolumajitelem ČKD Vincentem Čeňkem Daňkem.

„No, ten to pěkně zprasil,“ prohlásil na to konto současný majitel, který zámek v roce 2015 koupil a pustil se do obrovské rekonstrukce. Stáli jsme zrovna u bývalého bazénku a povídali si, zatímco únorové slunko rychle zapadalo a povážlivě se ochlazovalo. „Ten balkonek je strašnej, erby na stěně, to je jak by to malovalo dítě, tady ty okrasný hradby, to půjde dolu, je to vlhký a ošklivý,“ vyprávěl nám plány a ukazoval na různé části zámku, který pro svou podobu získal přezdívku Malá Miranda. „Ten hrad musel bejt tak krásnej, souměrnej, ale ty přestavby a přístavby tomu tedy daly,“ kroutil hlavou.

Čeněk Daněk zemřel začátkem 90. let 19. století. Války se nedožil. Jeho potomci však ano a jak se po Líšně vypráví, kolaborovali. Možná i to byl jeden z důvodů, proč na konci války do stavby obklopené krásným parkem vtrhli Rusové.

„Vyhazovali úplně všechno. A lidi si to brali. Já si odtamtud vzala takovou porcelánovou koroptev – s uraženou hlavou, ale dodnes ji mám,“ vyprávěla dál babička a ukazovala na sošku ptáka ve vitríně. „Ale ten nábytek ze zámku už je dávno pryč. Chalupa je pryč. Zbourali ji ti, co tam bydlí teď. V zámku jsem nikdy nebyla, ale v tom parku jsem snad trávila mládí. Do altánku jsem chodila na rande, v bazénku za zámkem jsem se naučila plavat.“

Park jako jediný zůstal otevřený. Budova připadla Červenému kříži, který uvnitř zřídil školící středisko. Přibylo několik přístaveb, podlahy ve většině pater pokrylo lino a nevzhledná dlažba, ve sklepě vznikla kuchyň, sprchy a záchody.

Provoz budovy se ale ukázal jako silně neekonomický a tak středisko v zámku skončilo. Budova byla víceméně vyklizena a dál už jen střežena před zloději, kteří si ale i tak cestu dovnitř našli. Za oběť jim padla lampa ze schodiště, dřevěné zdobené rámy nad dveřmi či kusy mříží. I vandalové se tu ukázali. Poničili sochy a lampy v parku. Naštěstí vitrážové okenice zůstaly neponičené.

Místo si vyhlédli i filmaři. Už za socialismu na zámku natáčeli Majora Zemana, po převratu pak Zdivočelou zemi a několik českých i zahraničních pohádek. Čas od času to i štáby uvnitř poupravily k obrazu svému – tu vytapetovaly, tu nastěhovaly umělý krb.

Dlouhá léta byl zámek na prodej. A dlouho všechna jednání troskotala. Na budově se zatím začal projevovat čas. Zarůstal, trpěla omítka, otevřené schodiště z nádvoří se pomalu rozpadalo, zdi ničila vlhkost.

Až loni se objevil vážný zájemce – současný majitel. Na rozdíl od spousty zámků v Čechách a na Moravě, které se staly jen uložištěm peněz, popřípadě způsobem, jak se dostat k pozemkům, tady se vše pohnulo k lepšímu. Lesní technika se pustila do letitého nevzhledného porostu v parku. Všude po stěnách a podlahách visí a leží papírky z interierového historického průzkumu. A i některé kusy původního nábytku a vybavení se podařilo najít a vrátit zpět.

„Vyhlásil jsem, že bych byl moc rád, kdyby se to, co tu bývalo, vrátilo zpět. Že mě nezajímá, jak k tomu lidi přišli, ale že bych to měl rád zpátky. Patří to sem. A k mému překvapení se vážně věci vrací. Teď nám vrátili obrazy. Jedna lampa ze schodiště je na zahradě jednoho zpěváka. Fakt nevím, jak se tam dostala, ale už slíbil, že ji vrátí,“ vzpomněl si nový zámecký pán. „Tak snad to nějak půjde. Já tomu pracovně říkám chata.“

Chata asi o třiceti místnostech.

Tak snad vše dojde zdárnému konci a zámek opět ožije. I když se ale asi nikdy všechny věci nevrátí.

„No tu koroptev já nedám. Ta je moje. Vždyť ji mám od dětství,“ prohlásila rozhodně babička. Holt někteří lidé nevidí to, že některé věci – než je našli – patřili jinam a někomu jinému.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *