Šťastné 100. výročí…

Jako malá, školkou povinná, jsem si myslela, že Praha je samostatný stát. Zkrátka mi nešlo na rozum, proč se lidem tam říká Pražáci a ne Češi. Odůvodnila jsem si to tím, že to musí být jiný stát než to, kde jsem žila já, maminka, tatínek a sestřička.

Malé dítě si myslí spoustu kravin. Třeba, že až vyroste, vezme si svého tatínka za manžela.

Ale někdy si člověk myslí i neskonalý nesmysl v dospělosti. Nebo se to tak občas všechno sejde…

Už si nemyslím, že je Praha samostatný stát, i když by si mnozí možná přáli – na obou frontách – té pražské i té českomoravskoslezské. Dokonce i v Praze už nějaký ten pátek žiju. A tak jsem si nemohla nechat ujít aspoň část z programu oslav 100. výročí vzniku Československa.

V 18:30 jsem měla točit krátký rozhovor v kostele sv. Františka s Assisi na Křížovnickém náměstí. To je mimochodem skvělý výchozí bod pro další toulky starou částí města. Zákristii nádherné stavby jsem opustila o skoro půl hodiny později, podívala se na prý poslední relikvii sv. Anežky – kus páteřní kosti skrytý v nijak neosvětleném výklenku za ochranným sklem a mříží. Až tam někdy budete. Hledejte klekátko proti mříži, když ho najdete, najdete i sv. Anežku. Vyrazila jsem přes Karlův most, Malostranské náměstí, kolem americké ambasády po schodech nahoru k hradu. Světelná trikolóra na jeho zdech vypadala krásně. A jako vždy byl krásný i výhled z terasy.

A pak už byl čas pomalu se přiblížit k Václaváku, abych stihla videomapping na nádherně zrekonstruované budově Národního muzea. Ovšem špatně jsem odbočila, takže místo na metro na Malostranskou jsem zamířila na Strašnickou. Cesta vedla opět přes Karlův most.

Jen co jsem na něj vešla, všimla jsem si po pár krocích zvláštní české tříčlenné rodinky. Stály u jednoho zábradlí a paní se snažila vyfotit nasvícenou Malostranskou mosteckou věž a okolí. Ať blýskala, jak blýskala, nebyla s fotkami spokojená. Ono fotit v noci s bleskem občas není úplně dobrý nápad. Ani na foťák, ani v jejím případě na mobil. U jejích nohou se viditelně nudilo dítě. A o krok vedle stál manžel, který celkem bez zájmu sledoval svou ženu. Ani bych se nedivila, kdyby při každém blýsknutí si neřekl: „Tak a jdeme… tak zas nic…“

Když už to trvalo moc dlouho, rozhlédl se kolem sebe a zadíval se k Petřínu. Po dlouhém mlčení ke své ženě skoro až zasněně pronesl: „A taky ten hezky nasvícenej kopec za tím vyfoť. Jak je tam ta barevná věž. To je Ještěd, ne?“

Šťastné 100. výročí….

PS: Videomapping byl úžasný a nasvícená budova muzea za to stojí sama o sobě. A taky škoda, že se už česká hymna a slovenská hymna moc často nehrají spolu. Při stoupání vlajek obou zemí u muzea se totiž to spojení moc krásně poslouchalo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *