Světýlko za každou duši

Chtěla jsem jet do Štrasburku. Nikdy jsem v něm nebyla. Jednou jedinkrát jsem projížděla jeho okrajovou částí, když jsme jeli před asi čtyřmi lety na urbex a stavěli jsme v nádherné honosné vile přezdívané Lumiere.

A teď to konečně mělo přijít. Při letošní kratičké dovolené ve Schwarzwaldu jsme si čtvrtek vyhradili právě na cestu do města s katedrálou Notre-Dame v jeho srdci.

Jenže člověk míní a počasí mění. Od rána lilo a déšť spíš nabýval na intenzitě, než že by slábl. Nejdřív jsme zrušili rozhlednu. Ale později bylo jasné, že ani na procházku městem to nebude. Z celodenního plánu nezbylo nic. Jeli jsme domu, tedy do penzionu.

Nedaleko městečka Wolfach, u kterého jsme bydleli, je Freilichtmuseum. Netušili jsme, co to je. Vlastně bychom ani nepostřehli, že tam je, kdyby nás nepřekvapilo obrovské množství autobusů, když jsme jeli kolem poprvé.

Freilichtmuseum je skanzen. Muzeum staveb, řemesel, života v ne tolik dávných časech ve Schwarzwaldu pod širým nebem.

Pořád pršelo, ale ne už tolik. Tak jsme se rozhodli, že z nouze do skanzenu zajdeme. Když jsme dorazili, parkoviště bylo skoro prázdné. Stálo tam všehovšudy tak deset aut. U kasy jsme chvíli otáleli. Nevěděli jsme, zda má cenu tam jít. A nakonec to bylo skvěle investovaných deset eur.

Nebudu popisovat, co tam všechno bylo. Všechny české skanzeny, které jsem kdy navštívila, to strčilo do kapsy. Možná i proto, že švarcvaldské domy mě prostě fascinují. Jsou obrovské, mají tak vysoké střechy a spoustu balkónků a ochozů. Každopádně, kdo nevěří, nebo i věří a chtěl by vidět, nechť se zajede podívat.

Zaujala mě ale hlavně jedna expozice, nebo tedy spíš dům. Vogtsbauernhof. Krásný obrovský dvůr s doškovou střechou, včelími úly v průčelí a zahrádkou plnou kytiček a bylinek. Jeden z mála domků, který byl skutečně na území dnešního skanzenu postaven. V přízemí byla útulná světnička, ložnice, kuchyň a chlév. Další zvířata asi bydlela v různých přílepcích z vně domu. To nejkrásnější ale bylo pod doškovou střechou, tedy v patře.

Byla tam tma. Taková, že by si člověk lehce spletl svou ruku s cizí. Nebýt trochy světla, vnikajícího dovnitř otevřenými těžkými dřevěnými dveřmi bez jediného hřebíku, zato s množstvím dřevěných klínů, nebylo by vidět vůbec nic. A možná by nás ani nic nelákalo vejít. Kdyby ale za rohem nesvítila žárovka – jednoduchá baňka s příjemným tlumeným teplým světlem, které nenuceně rozlévala do okolí. A pod tím zdrojem intimně tlumeného světla byl malý pult s tlačítkem. Stiskli jsme ho.

Ve tmě před námi se pomalu rozsvěcela světýlka – řádku po řádce, blíž a blíž k nám. Ten proud světýlek se postupně rozšiřoval jako říčka. Každé rozsvícené světýlko symbolizovalo jednoho ze 109 doložených obyvatel domu, který rodina Vogtsbauernů dostavěla v roce 1612. Třináct generací jedné rodiny.

Světýlko za každou duši.

A pak se najednou ten proud světýlek ztenčil, až na samém konci, úplně blízko nás, se rozsvítilo to poslední – jedno jediné. Rok 1965. Tehdy zemřel poslední obyvatel, tedy obyvatelka domu. A všechno zhaslo.

Nádherná připomínka pomíjivosti lidí i celých rodů. Jednoduché, ale působivé.

Když padne na svět noc, to jediné, co nás připomíná, jsou světla našich sídel – měst, ulic, silnic, domů. Co se stane, když by najednou lidstvo zmizelo? Zhasla by všechna ta světla? Určitě.

Světýlko za každou duši.

Jak rod Vogtsbauernů vymřel, už se u domu nepíše. Mohla za to válka, ve které možná vymřeli všichni muži z rodiny? Nebo něco jiného?

Stali se minulostí. Ale jejich dům i jméno bylo u zrodu Freilichtmusea v Gutachu. Portrét poslední paní domu visí ve světnici – černobílá fotografie stařičké dámy v tradičním selském oblečení a s šátkem na upravených šedých vlasech. Neuvěřitelně krásný obrázek. Právě za ni se rozsvěcí všem těm, kteří o patro výš tlačítko zmáčknou, to nejposlednější světýlko na genealogické cestě jedné rodiny ze Schwarzwaldu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *