Svobodně se procházet nesvobodným světem starého vězení

Jak málo stačí, aby si člověk uvědomil, co všechno má. Dnes. Tady, v Čechách. Kde si vlastně můžeme dělat, co chceme, kdy chceme. Protože žijeme v docela svobodné zemi a docela svobodné době, vykoupené obětmi dvou šílených válek a dvou odporných režimů.

Bylo léto, na našem výletě po Srbsku, Bulharsku a Rumunsku nás čekala předposlední zastávka a vlastně i rumunská urbexová premiéra – věznice Doftana.

Když v poledne slunečného dne zastavíte před pokřivenou branou, za kterou v dálce tušíte nějakou stavbu, těžko vám dojde, co vás čeká. Co navštívíte. Čeho budete svědkem.

Když opuštěné domy navštěvujete několik let, trochu vám zevšední. Časem vás ty návštěvy připraví skoro na všechno – že se někam hůře leze, že je někde zima a nebezpečno, že je někde horší světlo.

Svým zjevením jsme patrně zaskočili dvě slečny, které zrovna prolézaly dírou v plotě. Na chvilku zamrzly, koukaly na nás, a zatímco se jedna záhy rychle sápala ven, druhá se drala zpět dovnitř. Trochu komická podívaná. Na druhou stranu, asi bychom ve stejnou chvíli nevypadali jinak.

Nicméně, kudy lezly slečny, za chvíli jsme lezli i my. Trochu nás vyděsilo stádo ovcí, které jsme po pár krocích potkali. Areál si totiž tak trochu přivlastnil jakýsi obyvatel domku o kousek dál. Tak jsme doufali, že aspoň nevzbudíme další zájem.

Nevzbudili. Nikým nerušeni jsme vešli dveřmi postranní strážní věže dovnitř, prošli po divokým náletem porostlém vyvýšeném koridoru, který ohraničoval jeden z mnoha čtvercových dvorků. Až jsme se ocitli v chodbách bývalého vězení. Vězení, kterému se přezdívalo rumunská Bastila. Vězení, které ve svých časech plnili političtí vězni, filozofové i volnomyšlenkáři. Vězení, které krutostí užívaných praktik proslulo i za hranicemi Rumunska. Penitenciarul Doftana.

Snad jak jsme se rozpojili a každý si šel po svém, snad jak stěny, podlahy a stropy poznamenaly nálady času a geologického podloží, snad jak v chodbách ubývalo světla, člověk si najednou přišel víc sám, než kdy jindy. Sám, uprostřed všeho toho dávného neštěstí. A jen absolutně fascinován, ohromen, možná i zděšen nahlížel do dnes už prázdných cel, které mnohdy postrádaly okna a podle starých záznamů i jakékoliv vybavení.

Psala se dvacátá a třicátá léta. U nás se na tu dobu vzpomíná jako na dobu největšího blahobytu, osamostatnění a vysoké kultury – doba První republiky. V Rumunsku tou dobou narůstal strach z možného prosáknutí revolučních nálad do společnosti. A tak vězení, které bylo postaveno v roce 1895, začali plnit příznivci komunismu, včetně těch, kteří v následném přerodu do sovětské podoby Rumunska sehráli velkou roli.

Tři sta osm cel se dělilo do sekcí A až H. Cimry v A až C nabízely luxus denního světla a byli v nich umisťováni vězni kratších a mírnějších trestů. Nejtvrdší podmínky pak panovaly v celách F a H. Byly to ony cely bez oken, kam vězni nastupovali pouze s plechovou lžící a plechovým hrncem na vykonávání potřeby. Spali na rákosové rohoži na zemi bez přikrývky a v zimních měsících jim dozorci podlahy „v rámci převýchovy“ polévali vodou, která se měnila v led.

V oddělení F byl příděl potravin na vězně pouhé tři kilogramy na měsíc. V celách H pak třikrát denně dostávali jídlo v podobě velmi slané polévky a sucharu. Vězni byli často vysvlékáni, biti, byli opakovaně napadáni hlídacími psi a v případě zranění či nemoci jejich životní cesty končily na ošetřovně, kde kvůli hygienickým podmínkám, použitým špinavým jehlám a minimálnímu vybavení umírali. Podmínky se v tomto příliš nelišily od koncentračních táborů.

Kromě toho panovala všelijaká nařízení, která měla bránit vězňům v komunikaci. Nesměly se směňovat potraviny, nesmělo se mluvit. Přesto se vězňům podařilo vydávat noviny Doftanská Rudá. Příspěvky tvořili pomocí zapisovatelů, kteří se informace dozvídali systémem ťukání na zdi, které připomínalo morseovku. Jako papír posloužily rozbalené papírky od cigaret.

Nejtragičtější událostí byla hladovka, kterou drželo dvacet pět vězňů v roce 1922. Trestem jim bylo uvěznění v temných kopkách nejhorších oddělení, kde jich velká část díky péči dozorců během čtyř dní umrzla.

Po druhé světové válce se ale politická situace změnila, a tak poslední vězeň opustil Doftanu v roce 1949. Do té doby přívrženci zakázané ideologie měli už jiné způsoby, jak věznit politické odpůrce. Z lovné zvěře se stali lovci. A vězení, které mělo posloužit jako muzeum, začalo chátrat. Četná zemětřesení navíc značně narušila jeho statiku a tak už se další využití pro stavbu nenašlo.

Místo vězňů jsme najednou byli uvnitř my. Pohybovali jsme se ale naprosto volně, leč s ohledem na propadané části chodeb, zhroucené kusy stropů i jistou úctu k těm, kteří uvnitř ztratili své životy.

Zvláštní. Ta příšerná historie se přestala psát více než čtyřicet let před mým narozením, a přesto mám při pohledu na šedá, oprýskaná, temná zákoutí na krajíčku. Není tu jediná vzpomínka na to, co bývalo. Žádný památníček, žádná plaketa. Pokud dříve bývala, někdo ji ukradl. Dokonce ani není označený hromadný hrob u zdi, kam házeli těla všech umučených, zubožených, všech, kteří nevydrželi do konce mnohdy nesmyslného trestu. Za to, že mluvili o myšlenkách, kterým věřili. Za to, že věřili.

Věřili v něco, co následně bralo životy jiným. Nebo spíš… sami se naučili brát životy těm, kteří věřili v něco jiného, odlišného, neslučitelného.

Žijeme v době, v místě, v systému, kdy se volně můžeme pohybovat i po kdysi střežených a zapovězených místech, odkud cesta dříve často vedla nohama napřed. Můžeme cestovat, můžeme studovat, můžeme věřit. A přesto nás možná právě to svazuje víc, než kdejaký režim. Čím více možností člověk má, tím více rozhodnutí musí učinit. Tím více zodpovědnosti musí převzít – za sebe, za své blízké, za lidi, co mu věří. A to je to, co spousta lidí odmítá přijmout.

One Comment:

  1. Krásně napsané 🙂 Jedu dál 🙂 Nejvíc se mi zatím líbila ta Belgie 🙂 Jsem tam dost často a znám pár moc hezkých míst 🙂 opuštěné továrny 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *