TMB: O bagetách, bouřích, Francouzech, Němcích a italských autobusácích

Víte, jak poznáte Francouze na treku? Usmívá se a trčí mu z batohu bageta. Vážně, to není vtip! Viděla jsem bagetu trčet z báglu, z postranní síťky na pití i zastrčenou v zarolované karimatce.

Kdyby bylo na světě víc lidí jako Francouzů na treku, věřte, že by na něm bylo hned krásněji.

„Buď víc jako Francouz! Měj bagetu a usmívej se!“

Takže jsme to zákonitě napodobili a taky nám čučela bageta z batohu. Teda klukům.

Zato Němci by se nad sebou měli trochu zamyslet. Aspoň teda nad tím, kam si sedají. Jenom kvůli nim jsme minuli tu odbočku.

Cesta na Col de la Seigne je nádherná. Nejdřív jdete z bezplatného kempu podél řeky a pak se škrábete nahoru. Zabloudit nemůžete, jít se dá prostě jenom nahoru. Přitom nevíte, kam se koukat dřív, jestli před sebe na ostré skalnaté stěny, za sebe na zelenošedou mozaiku hor, kterými jste prošli předešlý den, nebo pod nohy, abyste si nerozbili papulu (případně se neprobořili do sněhu).

A pak se vyhrabete na vršek a v duchu děkujete všem a všemu za něco tak krásného, jako je výhled z Col de la Seigne.

Jenom těm Němcům ne.

Sedli si a opřeli se o rozcestník. Takže jsme logicky rozcestník neviděli a neodbočili do údolí.

„To je tak strašně super, jak tu nikdo není,“ pochvalovali jsme si, když už jsme hodinu nenarazili ani na živáčka. Když jsme přehopkávali kamenné pole, v Jardovi už hlodalo podezření, že nejsme dobře.

„Jsme blbě!“ oznámil nám, když mu telefon ukázal, že má zase jednou data.

Měli jsme být na zářivě bílé cestičce, která si to šinula na opačné straně svahů do údolí. My šli po vrstevnici, ale evidentně někam úplně do… někam… Nicméně naděje na zdárný konec tam byla. Naše cesta se jednou měla napojit na tu oficiální. Mělo to být dál, ale co. Kilometr sem, dva kilometry tam, to se na TMB ztrácí.

Problém nastal, když naši cestu přeťal vodopád. To pro nás znamenalo, že bychom se museli vydrápat po hodně nestabilní pěšince o šířce tak čtyřicet centimetrů o sto metrů výš a přejít po hřebeni. To nebylo hezké řešení. Nechcete se rozmáznout na kamenné stěně bez možnosti zavolat si pomoc, protože na italské straně hor prostě nebyl signál.

Rozhodli jsme se sejít prudký, ale nějakou rostlinou pokrytý svah, přebrodit řeku a napojit se na správnou cestu svépomocí.

Myslela jsem, že mi umřou nohy. Bylo to jako jít po duchně. Nohy se každou chvíli bořily do porostu. Navíc sklon byl vážně vražedný. A když už jsme konečně byli dole, zjistili jsme, že ta řeka je asi půl metru hluboká, přes dva metry široká, má proud jako blázen a na dně spousty ostrých kamenů. Suchou nohou přejít nešla a mokou nohou s velkou bolestí. Tak jsme aspoň následovali její tok a doufali, že potkáme třeba most.

Třeba most jsme o dva kilometry dál potkali. Pod chatou Elisabetta. Počasí už tou dobou bylo povážlivě na nic, byla nám zima a měli jsme hrozný hlad.

Chatu provozuje Ital, co by vám prodal i vlastní matku. Respektive, je ze své práce tak nadšený, že kdybyste se ho na ni zeptali, on by určitě nadšeně souhlasil. Podobně nadšeně nám povídal, že v případě ubytování je sprcha v ceně, ale teplá voda za příplatek. Alelujáááá!

Udělal nám čočkovou polévku, prodal pivo a sdělil nám, že už od tří hodin čeká bouřku. Bylo pět a venku se ty mraky pořád ne a ne rozhodnout. Tak jsme se nakonec vydali dál.

O půl hodiny později poprvé zahřmělo.

O další půlhodinu už hřmělo celkem pravidelně a navíc se i začalo blýskat.

A já měla strach jako blázen.

Šli jsme prostředkem údolí po silnici vystavěné na mokřadu, takže všude kolem nás byla voda. Žádné stromy, občas keře, ale nejvyššími body jsme byli my. Všichni jsme měli trekové hole a já navíc v krosně kovový rám.

Ty hromy. Není to jako poslouchat bouřku z bezpečí bytu nebo v chatce na táboře nebo zatraceně kdekoliv, kde kolem sebe máte aspoň strom, hromosvod, ale rozhodně ne hory. To burácení se odráží od svahů a trhá vám uši.

Naštěstí, ta největší čina se odehrávala za těmi ostrými skalisky, ve vedlejším údolí. Vršky mraky nepustily dál, takže jsme pořád šli po okraji bouře.

Pádili jsme na autobus a rozhodli se dostat do nejbližšího kempu s tím, že na cestu se zpátky napojíme další den. Nebyl čas hrát si na hrdiny.

Po dlouhém a bolavém klesání po asfaltu jsme dorazili na autobusovou zastávku a chytli jsme předposlední autobus.

„Buon giorno! Kam jedete?“ zeptal se autobusák v košili a kravatě a s holou hlavou.

„Můžete nás vyhodit u nejbližšího kempu?“

„Kempu?“ koukl na nás. Byli jsme mokří a ověšení bágly v pláštěnkách. Pochopil a rozesmál se: „Jasně, nastupte si!“

„Kolik platíme?“

Mávl rukou. „Nastupte si!“

Ten dobrý muž nás vyhodil u skvělého Hobo kempu, kde nás přivítal rozevlátý provozní, který akorát vypadl z baru. Koukl na nebe a řekl, že si nejdřív máme postavit stany a až pak platit.

Postavili jsme stany a za pět minut začal nehoráznej slejvák.

Zaplatili jsme a šli jsme na pivo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *