TMB: O drobném Pascalovi v obrovských horách

Jsou lidé, o kterých si na první dobrou řeknete: „Ty bláho, co to zase je?“ V hlavě si k nim přiřadíte nálepku tydýt, blázen, mimoň. Nejsou to lidé na první dojem nebezpeční, zlí, nepřátelští, šílení, ale prostě něčím zvláštní.

Přesně takový byl Pascal!

Těžko říct, jestli jsme ho viděli už někdy dřív, ale rozhodně poprvé jsme ho zaznamenali na chatě ve švýcarském La Fouly. Byl deštivý den. Od rána až do pozdního dopoledne z nízkých mraků lilo a lilo a všechna ta voda stékala do nezpevněných horských cest a vyráběla z nich blátivé topogány.

Byli jsme unavení, promoklí, promrzlí. Tak jsme se uchýlili do velkokapacitní chaty pevné konstrukce, ve které nehrozilo, že se k nám v noci budou dobývat slimáci roztodivných velikostí a barev.

Měli poslední tři místa – v pokoji pro šest. Byly jsme tam my tři, dvě Asiatky a PASCAL.

„Když dáš věci do takovýhodle pytlíku, zůstanou suchý!“ vybafl na Toma, když náhodou osaměli v sušárně.

„Hm, jasný!“

Toma objev zdánlivě nenadchl. Ale Pascala to nevyvedlo z nálady. Naopak. Zaznamenaná interakce zřejmě způsobila, že Pascal Toma pojal za svého kamaráda. Vyznačovalo se to tím, že si sice dál nejvíc popovídal sám se sebou, ale jakmile Toma v následujících hodinách a dnech kdekoliv uviděl (a že toho moc asi neviděl), hrdě se k němu a tedy i k nám hlásil. Divoce mával a usmíval se tím nejvřelejším úsměvem, jaký jsem kdy viděla.

Pascal byl Francouz. Mohlo mu být tak mezi padesáti a šedesáti lety. Byl drobný. Mohl být tak maximálně metr šedesát vysoký. V suchu chaty nosil velmi silné brýle. Po venku chodil bez nich, zato s naraženým plátěným kloboučkem na hlavě a kraťasy na nohou – za jakéhokoliv počasí. Ovšem nejtypičtější byl pro něj jeho batoh – rudá stará krosna s kovovým rámem, na které ještě nosil navázanou karimatku. Díky ní byl v krajině nepřehlédnutelný a jasně rozpoznatelný. Velké červené utíkající zavazadlo, přes které nebylo vidět poutníka. Pokud někdy půjdete Tour du Mont Blanc a něco takového uvidíte, vězte, že jste s největší pravděpodobností narazili na Pascala (letos už šel trek poosmé, není důvod, aby ho za rok nešel znovu).

Jasně, snažit se seznámit tím, že budete někomu ukazovat igelitové pytlíky, není asi nejlepší způsob, jak dobře zapůsobit. Zvlášť, když se přitom motáte v sušárně jak turista v japonském metru. Jenže na první dojem by člověk neměl dát.

Ani nevím, kdy se ten náš změnil.

Možná následující den, kdy nás najednou při cestě do kopce míjela velká červená krosna a odněkud z pod ní se ozvalo veselé: „Bonjour!“ Než jsme se stihli rozkoukat, už ta věc proběhla kolem. Až pak nám došlo, že to byl Pascal.

Nebo jestli to bylo ten další den, kdy jsme sešli nehezkou lesní cestu plnou kamení a pod ní na křižovatce stál drobný muž v kloboučku a absolutně bezelstně se na nás usmíval a francouzsky se nás ptal, jak se nám daří.

Každopádně, když jsme zase příště stáli u pastviny plné černých býků, ohlédli se a uviděli upalujícího muže velikosti hobita, jak se přibližuje, už jsme na něj sami volali.

Nejdřív nás nepoznal. Neměl brýle. Ale pak si nás zjevně přepočítal, určil obrysy a zase se rozesmál tak, že snad i slunce vysvitlo a vítr přestal dorážet.

„Kam máte dneska namířeno?“ zeptal se nás v poklusu a kličkoval mezi drny, kameny a vymletými kousky v cestě.

„Do La Peuty.“

Odpověděli jsme. Pokývl, že rozumí a jen odpověděl: „Balme!“

Co je Balme, jsme tehdy nevěděli (Je to chata ještě dál za La Peuty, ke které se stoupá asi dvě hodiny. Mají tam krb a pečou skvělé brownie).

Pascal s námi postál sotva půl minuty. Pak zaběhl do borůvčí, chvíli v něm rejdil sem a tam, skláněl se a u toho lamentoval. Pak se vrátil. „Už jste měli borůvky?“ zeptal se francouzsko-anglicky. „Chtěl jsem vám je ukázat, ale nejsou tu,“ pokračoval skoro nešťastně.

Borůvky jsme znali. Předchozího večera jsme si z nich při bivakování dělali čaj. Tím jsme mu zjevně udělali radost, protože se zase usmíval a gestem naznačoval, že to bylo určitě lahodné.

A najednou byl pryč. Spěšně se rozloučil a v rytmu písničky „chvátám, chvátám, nemám chvíli klid,“ nám zase mizel z dohledu. Pelášil po kraji pastviny s černými býky vstříc horám v dáli. Koukali jsme za ním, dokud nám jeho červený batoh s karimatkou na vrchu nezmizely z dohledu.

Podívali jsme se po sobě a všichni jsme měli ten připitomělý úsměv. Úsměv, který nám Pascal dal vždy, když jsme ho viděli – i když ukazoval igelitové pytlíky v sušárně, i když stál na křižovatce, i když se nám snažil ukázat borůvky.

Jsou lidé, kteří jsou zvláštní. Můžou vám připadat jako blázni a na první dojem nepůsobit úplně normálně, ale čím častěji je potkáváte, tím raději je máte. Vyzařuje z nich klid, bezelstnost, vlídnost, přívětivost, radost. A vy víte, že na ně vždycky budete vzpomínat, i když ve vašem životě byli jen okamžik. Protože to oni jsou důvod, proč si některé věci budete pamatovat napořád a budete si je pamatovat hezky.