Úprk do lesa: Co mu předcházelo

V posledních letech vždycky v jednu chvíli dospěju do stavu, ze kterého pro mě vedou jen dvě cesty. Zaprvé, můžu si jít lehnout do lesa a čekat, jestli mě něco milosrdně zakousne (neověřeno). Zadruhé, můžu si zbaběle koupit letenky a prchnout to rozdýchat pryč (ověřeno). Tahle chvíle nastává zpravidla někdy koncem srpna. No považte:

2018 – rozchod, složité hledání bydlení, zrušená dovolená… v září zakoupeny letenky do Belgie (to byla ta jediná levná věc z celého výletu).

2019 – rozchod, zdravotní problémy, další zrušená dovolená… v září zakoupeny letenky do Pobaltí (to už byl cenově rozumnější výlet).

Jen letos to přišlo nějak dřív. Asi že se všechno začalo s prominutím tak nějak srát o dost dřív. Takže rozhozená psychika z doby omezení pohybu, pocit, že cizí lidi až moc rozhodují o mém životě, permanentní pocit, že jsem totální kráva, pošramocené vztahy… Na letenky nemám, musím si vystačit s Českem a navíc už na přelomu července a srpna.

Ono je to trochu taky tím, že kvůli tomu celosvětovému běsnění máme letos v práci řízenou dovolenou. Termín jsem si volila ještě s vidinou zavřených hranic, takže jsem si řekla, že konečně uskutečním svůj sen. Přejdu nebo přejedu Českou republiku od západu k východu.

Pak jsem zjistila, že bych (po trase, co jsem si vesele naklikala do map) na cestu nepotřebovala 20 dní, ale asi tak 40, s mojí vstávací morálkou možná 60. Tak jsem pojala mnohem skromnější plán. Přejedu Slavkovský les od severu k jihu – za 5 dní. A spát budu pod širákem.

Jo, ten širák taky po nátlaku mámy nevyšel.

Takže jak to dopadlo: Sedím doma u hromádky věcí, které si celou dobu povezu v krosně na zádech. A pořád tu hromádku redukuju a redukuju, jinak hrozí, že po prvním dni hodím milou krosnu a ještě milejší koloběžku (Mulu) do Ohře a půjdu si poprvé v životě ověřit to ležení v lese. K tomu mi z YouTube (ne premium) hraje směsice algoritmem náhodně vybraného převážně hudebního pekla, prokládaná reklamami na romantické pobyty ze Slevomatu (s Richardem a Aničkou, které jistě znáte z minule, když si rezervovali víkend na Lipně, nebo kde), na videa mentálních koučů, na Grammarly (nedivím se) a na novou bezzrcadlovku (kterou jsem si chtěla letos koupit, ale místo toho jsem v době, kdy se nikam nesmělo, chytla stihomam a z do té doby našetřených peněz si koupila tu koloběžku, věci na běhání, hodně knížek, hodně prosecca, hodně tvarohu – neptejte se, zase roční lítačku – protože tu hromadku jen omezili a nezrušili jako třeba v Mladé Boleslavi, zase roční antivir, hodně hotových jídel a podnikla hodně záchranných akcí na podporu ziskovek, poloziskovek, neziskovek atp.)

Člověk by neřekl, jak ty peníze rychle mizí.

Takže až budete tohle číst, budu už dávno na úprku do lesa. Tedy doufám. A snad mě ta moje letošní tradice nořit se do čím dál větších sraček a ještě je přiživovat… a ještě se v nich snad i vyžívat, pustí, nejpozději co vypadnu v Karlových Varech z dopravního prostředku.

PS: Foto je jen ilustrační z první vyjížďky na Mule. S rouškou na puse fakt nikam nepojedu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *