Výprava za věží a lokomotivou

Nechala jsem si rozřezat chodidlo a kotník, vyndat pihy a zase to zašít. „A aspoň tři dny tu nohu nenamáhejte,“ říkala doktorka.

„Ano!“

Tak jsem druhý den vyrazila na urbex. Uprostřed zimy, do sněhu a mrazu, do pohraničí.

Byl krásný slunečný den. Kolem silnice se na sluníčku třpytil sníh a asfaltka před námi i za námi byla krásně čistá a vymrzlá. Jelo se hezky – vstříc novým zážitkům. Prvním cílem byla těžební věž a lokomotiva v jednom opuštěném železnorudném dole.

Z tepla auta, domova, práce, ta zima vždy vypadá idyličtěji. Mráz neštípe, ale kreslí obrázky a leskne se. Led neklouže, ale zrcadlí. Sníh nestudí ale i z nevzhledného města udělá pohádkové místo. Dokud neotevřete okno, dveře…

V poslední fázi mělo naše auto přeci jen trochu problém. O příjezdovou cestu k dolu se nikdo nestaral a ostrahou vyjeté koleje ve sněhu při mírných změnách teplot roztály a následně zmrzly. Auto dělalo, co mohlo, ale nakonec jsme si řekli, že nejlepší bude zapíchnout to u trafostanice a dojít to.

Modré nebe, idylická bílá krajina, mráz a vítr jako kráva. Foukal tak, jakoby nás chtěl ze silnice shodit. A do toho to klouzalo i nám.

Ale i tak jsme po chvíli vítězně dosáhli svého cíle. Všimli jsme si mnoha stop od bot i psích pacek. Takže jsme v krajním případě mohli počítat i s ne příliš příjemným dobrodrůžem. Vešli jsme do areálu. Museli jsme se přes něj přebrodit místy vysokým sněhem k věži a garážím.

Při každém třetím kroku jsem zatínala pěsti, zuby, cokoliv. Časté propady nohou a občasné došlapy na cokoliv, jen ne na chodidlo probouzely čerstvé rány. A já se modlila, aby ty krásné modré stehy nepovolily.

Nedovedu si představit, že bych někdy o dolu řekla, že je krásný. Ale tenhle takhle v zimě byl. V areálu rostly borovice, které schovávaly rozkošné důlní vozíky. Za nimi se klenuly obloukové dílny, sklady a garáže. Po stranách areál lemovaly administrativní a výzkumné budovy s muzeem hornin a laboratořemi. A na konci toho všeho stála vysoká betonová důlní věž. Náš první cíl.

Vrata poněkud zamrzla. Ale při troše snahy a štěstí jsme se dovnitř protáhli všichni. Následovalo nekonečné schodiště až na vrchol. A pak, skvělý výhled široko daleko – na celý areál a ještě dál.

Důl otevřely v přelomovém roce 1968 a zavřeli v roce, kdy jsem se narodila. Těžili v něm hlavně železo, ale chvíli i stříbro, měď i granáty. V dobách slávy tam vytěžili přes 900 tisíc tun železa.

A najednou to všechno pod našima nohama zelo prázdnotou. Opustili jsme vachrlatý, zrezivělý, proděravělý ochoz – tak děravý, že jsme viděli skrz. Divím se, že nás tři udržel. A vydali se dál. Hledali jsme lokomotivu. Klopýtali jsme kolem starých betonových baráčků s často už vyraženými okny. Hledali si cestičku sněhem, až jsme konečně našli. Otevřený hangár a v něm motorovou lokomotivu.

Za celou dobu nás žádní strážní ani sekuriťáci nepotkali. Možná už do areálu ani nejezdili. Možná je jen odradil ten namrzlý kopec. Nebo jsme se prostě jen trefili do chvíle mezi jejich pravidelnými obhlídkami. A tak jsme měli dost času prohlédnout si všechno. Leč na něco už bylo pozdě. Někdo rozbil laboratoře i muzeum hornin. Shodil část důlních vozíků z prudkého svahu. Ještě pořád ale bylo co fotit. Co objevovat.

A víte co? Ty stehy to vydržely.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *