Myslím, že to bylo tak nějak naposledy, co jsme jeli do Polska na urbex. Cíleně. Nebo aspoň já. Ona totiž návštěva opuštěných míst u našeho severního slovanského souseda má svá specifika. Třeba podivné existence, které se za soumraku z ničeho nic objevují na krajnici. Nebo jízdu po polních cestách, o…
Nechala jsem si rozřezat chodidlo a kotník, vyndat pihy a zase to zašít. „A aspoň tři dny tu nohu nenamáhejte,“ říkala doktorka. „Ano!“ Tak jsem druhý den vyrazila na urbex. Uprostřed zimy, do sněhu a mrazu, do pohraničí. Byl krásný slunečný den. Kolem silnice se na sluníčku třpytil sníh a…
Lilo jako z konve. Vlastně v tu chvíli ještě úplně ne. Pršelo. Ale byl to takový ten přijatelný, déšť, kdy prostě natáhnete kapuci nebo roztáhnete deštník a jdete. Třeba i vstříc dobrodružství. Obešla jsem zákaz vjezdu i dva přiohnuté sloupky s plastovým řetězem přes cestu. Kolem rozdrolené asfaltky to kdosi hezky vysekal.…
V poslední době to není žádná sláva. V Polsku se nám podařilo vlézt jen do už značně zchátralého zámečku s pianem na zaskleném dvorku. Byla to nádhera, ale člověk se tam bál i kýchnout, aby na něj nepadla stěna, strop nebo okno. Ty vodou a kořínky nahlodané stěny a kapradím a trávou porostlá…
K něčemu se musím přiznat. Fakt nerada přelézám ploty a zdi, pokud přesahují výšku k překročení. Dodnes s hrůzou a posměškem zároveň vzpomínám na překonávání asi třímetrové zdi josefovské nemocnice. Zalezli jsme do postranní ulice, aby na nás nebylo vidět z policejní stanice na náměstí a v místě jakéhosi dvorku…