Zub času na švédský způsob

Pohřebiště aut a autobusů ve švédském Båstnäsu – místo uprostřed lesů u jezera, kde nenajdete ani lidi, ani signál. Je tu jen jedna štěrková příjezdová cesta a tisícovka zrezivělých, pomalu se rozpadajících vozů. Dalo by se to tu nazvat střed ničeho.

Dříve to býval autobazar. Chudší Norové sem jezdili pro levné ojetiny. Jak se ale životní úroveň v sousedním Norsku rychle zvedala, ustal jejich zájem o ojeté vozy, z nichž některé tu nechali američtí vojáci, když se vraceli zpět domů. Zmizeli zákazníci, i prodejci. Jen auta zůstala a postupně k nim přibyla další z jiných okolních pohraničních bazarů.

Už jenom najít ho nám činí značné potíže. Silnice se sužuje. Lesy kolem jsou plné močálů a bahna a nic kromě starého orezlého traktoru před sty kilometry nenasvědčuje tomu, že by tu nějaké vrakoviště bylo. Napadá nás, že možná dopadlo jako to v Belgii – odvezli auta do šrotu. Představa, že jsme ujeli přes tisíc kilometrů jen pro toto zjištění, je děsivá.

Určitě máme špatné souřadnice. Navigátor diktuje GPS lokaci z papírku, ale řidič ji odmítá zadat.

Na poslední chvíli, v době, kdy už celé osazenstvo dodávky kromě řidiče propadá panice, se objevuje záchrana. Na starém kolem tak z padesátých let k nám přijíždí starý pán. Když ho náš řidič Michal oslovuje, skoro z kola spadne.

Když se zmíníme o pohřebišti aut, pán jen kroutí hlavou, o ničem takovém neví. Ženské osazenstvo auta se dostává do varu.

„Bastnas?“ ptá se Michal bezradně.

„Aaaa, Bostnes!“ chápe konečně starý pán a ukazuje nám rovně před sebe. Prý je to kolem silnice a nemůžeme minout.

Uspokojeně tedy jedeme dál – dalších asi dvacet kilometrů.

Při příjezdu nás vítá švédsky i anglicky psaná cedule na dávno neobývané chatě uprostřed vrakoviště, hlásající: „Toto je soukromý pozemek. Foťte, dívejte se, ale nic neberte a auta neotvírejte. Nechoďte do chat – jsou tam pasti. Jestli se zraníte, je mi to jedno. Ale mějte na paměti, že tady vaše volání o pomoc nikdo neuslyší.“

Dodávku parkujeme na paloučku u chaty a naše šestičlenná výprava fotografů ve složení dvou mužů a čtyř žen vyskakuje ven a bere vše potřebné – digitální i analogové fotoaparáty, objektivy, stativy, kamery a dálkové spouště. Před námi louka, na které býval dříve autobazar a nalevo i napravo od nás na sobě navršená rozpadající se auta. Rozcházíme se každý svým směrem.

Jsem nadšená už z aut vyrovnaných na louce. Jsou krásně vidět. Přijeli jsme sem v půli května – tráva ještě nestihla vyrůst a zem je změklá po nedávno odtátém sněhu. Ta pravá nádhera se ale skrývá až v lese.

Čím víc zacházím do jehličnatého porostu, tím vyšší a bizarnější hradby z aut mě obklopují. Z vozidel vespod už toho často moc nezbývá. Nemají kapoty, nemají kola ani dveře, žádné sklo jim v oknech nezbylo. Jejich rzí prolezlé kostry drží jen silou vůle. Na těchto chudácích stojí další patro aut – tentokrát v mnohem lepším stavu, ale i ona postrádají kola či skla. Zůstaly jim však aspoň sedačky. Na samotném vršku stojí dvě auta, ze kterých příroda udělala kabriolety.

Naproti této zvláštní stavebnici je malebné zákoutí s jezírkem. Místo kapradí jsou kolem čtyři auta a místo kamenů ční z červenohnědé rašelinové vody pneumatiky.

Zpod větví smrčku opodál vykukuje pozůstatek kapoty a osy starého brouka. O dva metry dál stojí zaparkovaný Wolksvagen minibus a za ním červený autobus. Koženkové sedačky jsou stále uvnitř.

Jdu dál. Procházím kolem břízy, vyrůstající z pružiny od tlumiče. Kolem změklé cestičky jsou další hradby z aut. Někdy jsou všechna stejného druhu, jindy je každý vůz jiný, ale ve stavu, ve kterém jsou, vypadají na plech stejně.

Najednou dole pod svahem zahlédnu přes hustou změť větví střechu auta. Scházím dolů. V malém údolí stojí za sebou vyrovnaných dvacet mechem porostlých a listím pokrytých vozů. Vypadá to jako kolona z post apokalyptického filmu. U všech aut jsou u řidiče otevřené dveře. Jako kdyby zastavili, všichni naráz vystoupili a odešli. Zvláštní místo vyzařující úzkost, ale nádherné.

Když si kolonu pořádně nafotím, vracím se nahoru a jdu dál. Cestička mezi auty mě vede zpět k příjezdové cestě. A právě tam potkávám snad nejznámější auto vrakoviště. Každý, kdo sem zavítá, si ho musí vyfotit. Z míst, kde dříve býval motor, vyrůstá bříza a kapota auta se jí zahryzává do kmene.

Vedle se o kmen jiné břízy opírá Ford Prefect.

Den tady na severu rychle utíká nebo je to možná tím, že projít celým vrakovým bludištěm v lese trvá opravdu dlouho. Když jdu tedy fotit auta na louce, slunce už je šikmé.

Značky a typy jsou tu stejné jako v lese. Jen se zdají být úplnější. Na rozdíl od těch skrytých mezi stromy, tyhle mají povětšinou zachovalou karoserii a skla. Nebo aspoň v rámci možností.

Za předním sklem jednoho z nich je obrovské mraveniště, v jiném jsou zase sedačky, volant a palubka pokryté suchými stonky a šlahouny nějaké popínavé rostliny.

Řady aut se táhnou až k potůčku pod loukou. Kolem koryta s rychle proudící hnědočervenou vodou roste husté křoví. A pod ním se skrývá další vůz. Není vidět, dokud nedojdete až k němu. A i tak je těžké si ho všimnout. Z toho důvodu dostává přezdívku „partyzán“. Zpod větví mu vykukuje jen světlomet, kus přední masky a nárazník. Má khaki barvu, proto není vidět. Ale je krásný.

Krásný jako celé vrakoviště.

Je modrá obloha, jen pár mráčků po ní pluje a na slunci hraje louka všemi barvami. Jsou tu všechny odstíny černé, modré, zelené, žluté i rudé. Některé vozy jsou duhové, jak se lak vlivem počasí rozkládá.

Jedno ale mají auta společné – a to i s některými z lesa. Chromové součástky se nemění. Pořád se stejně blyští a na slunci září jako v dobách slávy svých vozů – dech vyrážející kontrast ke zbytkům rzí sežraných částí.

Jak se krátí den, scházíme se zase všichni u naší dodávky. Rozbalujeme a stavíme stany, u opuštěné chalupy nacházíme plastový stůl a židle. U jídla v ešusech plánujeme následující den.

Druhý den, když máme vše sbaleno a chystáme se k odjezdu, přijíždí na vrakoviště jeden veterán za druhým. Nadšenci do starých aut tu mají sraz. Přijíždí ve vozech, jejichž druzi tu v pokoji odpočívají. Možná, že někteří z veteránů pochází odsud – z bývalého autobazaru Båstnäs.

PS: Fotky pochází z návštěvy o rok později, kdy jsme se k autům vrátili.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *