Děti jsou od přírody zvědavé, učitelé upjatí… a někteří spolužáci zlomyslní.
Na základce jsem nepatřila ani mezi oblíbence ani mezi zatracence. Ale zatímco k té první kategorii jsem se ani nikdy nepřiblížila, do společnosti těch druhých se mi podařilo pár krát na kratičkou chvíli zapadnout.
Například když jsme ve druhé třídě jeli na školní výlet do pražské Zoo, byla jsem ve skupince dětí, která se učitelkám ztratila z dohledu. A pak i z té Zoo. Zkrátka, je rozchod, sedíme u kašny a najednou vidíme, jak se naši spolužáci řadí po dvojicích do zástupu. Než ale pobereme věci, jsou najednou všichni pryč.
„Oni nás tu nechali,“ vyděsili jsme se. Byly jsme dvě holky a asi čtyři kluci. Kromě jednoho kluka z B samé A. Po krátké poradě padlo rozhodnutí. Musíme je dohnat. Třeba by se to, že jim chybíme, dozvěděli až v autobuse při cestě domů a co bychom sami v Zoo dělali. Vyšli jsme tedy ze Zoo. Ještě tam se od nás oddělila ta druhá holka se slovy, že raději počká v Zoo. A my se vypravili na parkoviště k našemu autobusu, který tam stál osamělý. Jenže tam nikdo nebyl.
Spolužáci i učitelky se vypařili. Byli jsme sami, naštěstí ne ztracení, ale do Zoo jsme se zpátky báli. Stejně by nás nepustili. A tak jsme se uvelebili ve stínu vedle autobusu a čekali… a čekali…
Hodinu… dvě…
Až pak přišli všichni. Spolužáci normální, učitelky naštvaný a zaražený a naše tehdejší třídní s krkem rudým, až připomínala krocana. Vylezli jsme z úkrytu a obě dospělé perzóny, které na nás měly dávat pozor, spustily. Že nás hledaly, že po nás v Zoo vyhlásily pátrání, že jsme svévolně opustili výlet a že dostaneme dvojky z chování.
Dodnes mi vrtá hlavou, proč ta holka, co tam nakonec zůstala, jim nic neřekla. Věděla dobře, kam jdeme i kolik nás je.
Každopádně nikdo dvojku z chování nedostal. Žehlit to přišla máma jednoho ze spolužáků, který taky utekl. Její syn totiž nikdy neměl ani špatnou známku a dvojka by mu jistě v jejích očích zkazila kádrový posudek a táhla by se s ním celý život. Jen ty učitelky tenkrát málem vyhodily ze školy. Od té doby jsem to měla trochu těžší.
Mnohem důležitější ale bylo to, co se stalo o rok později a co prý mělo předznamenat můj narušený psychický vývoj.
Jak jsem psala výše, děti jsou zvědavé. I já byla zvědavá. Jednou jsem klíčovou dírkou ve dveřích z koupelny do obýváku potají sledovala film, na který rodiče koukali. Měla jsem být v napuštěné vaně, ale zakázané filmy byly zajímavější, než pěna na vodě. Sice jsem z filmu neviděla moc (a to doslova, spodní část obrazovky mi hradila naše sedačka), ale přesto jsem poprvé v životě viděla hanbatou scénu. Žádné porno, ani erotický film, jen lechtivá scéna pozdního filmu, na který bych se nesměla dívat, jenže jsem si tenkrát tak potichu hrála v pokoji, že na mě rodiče zapomněli a do koupelny mě zahnali o dost později, než jindy.
Nicméně tenhle zážitek mě inspiroval k něčemu dalšímu. Chtěla jsem vědět, co že to tam v tom filmu dělali. Přeci jen jsem vyrůstala v pozdních devadesátých a raných novomiléniových letech. To ještě učitelé a vychovatelé byli puritáni a o tom, jak přicházejí děti na svět, jsme se dozvěděli asi tolik, jako o Ježíškovi: Není… a není ani čáp.
Asi o týden později jsem vysypala kasičku a zamířila k trafice pod barákem. S pečlivě vymyšlenou výmluvou jsem si šla koupit pornočasopis. S větou, že mě pro to poslal brácha, protože si zlomil nohu, jsem uspěla. Časopis plný divných obrázků byl můj. A protože šla kolem kamarádka, která bydlela o barák dál, nebyla jsem za chvíli na prohlížení sama. K naší nebo spíš mé smůle jsme si sedly pod vrbu vedle baráku, jen kousek od chodníku, a zrovna se kolem moje starší ségra z výtvarky. Časopis mi zabavila a doma všechno vyzvonila.
Doma nastal výslech, který si moc nepamatuju, ale pravděpodobně na něm zaznělo, že tyhle časopisy a obrázky nejsou nic pro mě.
Jenže protože jsem si ho ani nestihla doprohlédnout, druhý den jsem se zbytkem peněz z kasičky (převážně tvořeným haléři) jsem vyrazila do trafiky zas. A se stejnou výmluvou opět uspěla. Jenže tentokrát jsem odnesla časopis do školy. Celý den jsem ho nosila v batohu na zádech, až ho vybalila v družině, tedy spíš, když jsme s družinou šli ven – až úplně vzadu u plotu areálu, kde se dalo schovat za vysoké topoly. Opět jsem nebyla sama. Tentokrát se účastnilo několik kluků a jedna holka. Shodou okolností ta samá, která rok před tím raději počkala v Zoo.
Potichu jsme si prohlíželi ty stejně divný obrázky a hlídkovali, zda někdo nejde. Hlídkovali jsme tak pečlivě, že jsme si nevšimli, že ta holka odešla. Všimli jsme si toho, až když stála u vychovatelky a ta na mě volala, ať jdu k ní.
Asi víte, co se stalo a co následovalo. Časopis, který jsem poslušně donesla k ní, byl zabaven, v žákajdě byl zanechán vzkaz pro rodiče a táta pozván druhého dne do školy. Během schůzky mu bylo dramaticky popsáno, co jsem nutila sledovat své spolužáky, jak tohle mohli moji rodiče dovolit a že by se měli zamyslet, zda netrpím nějakou poruchou a neměla bych zamířit k psychiatrovi.
„To si nemyslim,“ odpověděl tehdy můj táta flegmaticky.
„Vám přijde takové chování u osmiletého dítěte normální?“
„No tak byla zvědavá, no!“
Po kratší odmlce, poté, co pochopila, že z pohledu mého táty se o žádné drama nejedná, jen suše poznamenala. „Může to mít následky. Zvažte, zda by nebylo na místě nechat ji vyšetřit. Každopádně prosím o důraznou domluvu!“
Tak mi doma důrazně domluvili. Asi jako předešlý den. A já už si skutečně nikdy pornočasopis nekoupila. V následujících dnech jsem na něj totiž už neměla a navíc jsem seznala, že Ábíčko je co se týče obrázků zajímavější. Bohužel i dražší.
Od té doby uplynulo už šestnáct let, skoro sedmnáct. A troufám si říct, že jsem vcelku normální člověk – žádný zvrhlík, maniak, násilník. Netrpím žádnou úchylkou, ani poruchou osobnosti. Myslím. Některé věci zkrátka děti nedělají proto, že by byly nějaké „divné“, ale protože prostě jsou zvědavé. Protože prostě něco zaslechly, něco zahlédly, nebo místo koupání raději čučeli klíčovou dírkou na telku.