V ordinacích plno, aneb opuštěná nemocnice po africku

Návštěva každého koutu Země se dá využít k vyhledání nejbližší opuštěné stavby. Jakmile jsem zjistila, že Sao Tomé jich také pár má, bylo jisté, že tam musím. Nedaleko hlavního města se totiž nachází stará koloniální nemocnice, dávno už nesloužící svému účelu.

Od samého začátku jsem Rubena, svého cestovního parťáka, připravovala na to, že se tam pojedeme podívat. A nebyl proti. Navíc se nemocnice nacházela v docházkové vzdálenosti úchvatného lávového pobřeží, takže se dalo obojí spojit v jeden výlet.

Den před odjezdem, po ztrátě peněženky a jejím překvapivém nálezu, jsme se tam konečně vypravili.

Oblast dříve bývala plantáží. Po odchodu kolonizátorů se ale místní rychle zabydleli v opuštěných farmářských stavbách, a tak se z plantáže stala vesnice. Jen co jsme vstoupili do jejích ulic, nabalila se na nás tlupa dětí, které se rozhodly nás už nepustit.

„Jdeme správně?“ ptali se mě kluci.

Nevěděla jsem. Doufala jsem. Na mapě to bylo až na samém konci vesnice, možná i trošku dál, takže jsem volila cestu, která tomu nějak odpovídala, i když byla horší a horší. Naštěstí téměř vzápětí se nám v odpověď zjevila na obzoru ikonická část nemocniční stavby – vstupní portál s balkónem v patře a vysokou palmou u schodiště.

Povyk dětí přilákal patnáctiletou Sheilu, která se rozhodla nás stavbou provést. Uměla trošku anglicky, což se naučila z poslechu písniček. Jinak mluvila portugalsky a kreolsky.

Za časů kolonie na tuto plantáž, a možná i na další na ostrovech, byly dováženi otroci z Kapverdských ostrovů – další portugalské kolonie. Současní obyvatelé vesnice jsou jejich potomky a leckdy ještě Portugalce a jejich vládu zažili. Kreolština je tu proto pořád velmi živá.

Obsypáni dětmi, které se chtěly při každé příležitosti fotit, jsme vešli dovnitř. Nebyl to tedy žádný urbex v pravém slova smyslu. Ono totiž, jak jsme záhy zjistili, místní nemocnici dodnes využívají. Dávno se tu ale nikdo neléčí. Do bývalých ordinací a části pokojů se nastěhovali lidé. Vcházet do některých částí se tak nedalo.

První stavba byla vystavěna v roce 1914. Zatímco spodní část byla určena kancelářím a místnostem určeným pro zajištění chodu nemocnice, horní patro bylo pro bílé pracovníky, potřebující ošetření. Nabízelo ložnice, koupelnu, jídelnu, lazaret a také krásný výhled na moře.

Na plantáži ale pracovalo padesát Evropanů a dva tisíce pět set Afričanů. Proto bylo potřeba zařízení rozšířit a v roce 1928 byla postavena další budova, jejíž součástí byly dvě velké oddělené ošetřovny pro ženy a pro muže, ordinace a operační sál. Jednotlivá oddělení se pak nacházela v samostatných křídlech, která se na hlavní budovu napojovala kruhovou chodbou. Svrchu tak stavba vypadá jako půlkruh s paprsky.

Prošli jsme chodbou a vystoupali na ochoz, ze kterého bylo vidět jak na koridor mezi hlavní budovou a odděleními, tak do leháren a ošetřoven, kterým dávno chybí střecha. Krytinu pravděpodobně využili místní pro vlastní potřebu, a na místě po ní zbyla jen kovová kostra. Kde to šlo, rostla tráva a kapradí. A kde bylo místo, viselo prádlo současných obyvatel.

Děti nás doprovodili i ke starší budově. A zatímco já měla na sobě pověšenou jen jednu holčičku, takže jsem mohla fotit, na Rubenovi vysely asi čtyři děti a Anderse jsme pod kupou dětí viděli naposledy u schodiště novější stavby. Líbil by se mi větší klid a volnost. Sheila nám do několika částí zakázal jít, že je na zemi moc vody, nebo že tam má někdo kuchyň. Takže jsme toho moc neprozkoumali.

Na závěr jsem si ale díky té malé princezně, která mi po cestě nasbírala kytičku a pořád mi něco vyprávěla, aniž by ji vadilo, že jí vůbec nerozumím, všimla trosek auta pod budovou. Nemocnice totiž stojí na jakýchsi pylonech nebo podstavcích (nevím, jak se tomu říká). Tak je řešena většina staveb na ostrově. Možná kvůli velmi častým prudkým dešťům.

Nevím jak kluci, ale já byla při odjezdu spokojená. Sice jsme vlastně z interiérů moc neviděli, ale zato jsem měla fotku dalšího autíčka. A to se počítá.