Bulharsko: Jeřáb, Avangers a revoluce, co nebyla, aneb bulharské památníky I.

Když člověk tak pořád putuje po těch krásných vilách a zámcích, zatouží po něčem nevšedním. Něčím ne tak načančaném. Něčím třeba i absurdním. A tak jsme vyrazili do Bulharska, do země, která má absurdno už snad v základu své existence.

A hlavním smyslem celé té naší výpravy nebylo nic jiného, než návštěva tamních pomníků. Ne těch, o kterých jsem už psala – o všem nefunkčním, čemu se lze po řádné idealizaci klanět. Ale těch monumentálních, vystavěných v dobách Sovětského svazu.

Nelze o všech tvrdit, že by byly opuštěné. Některé sice stojí více méně bez povšimnutí a schovávají se ve stínu svých veřejně mnohem známějších kolegů. Jiné jakoby povstaly jak Fénix z popela a staly se centrem bulharského nacionalistického kultu. A jiné se také staly hojně navštěvovanými místy. Jenže zatímco do nich míří davy fascinovaných zvědavců, jiní se jim v tom snaží bránit.

Památník vzniku bulharského státu

„A támhleto, co vypadá jako stavební jeřáb, je ten pomník,“ říkám, když procházíme sofijským Národním parkem Paláce kultury.

Je to vlastně takové veliké, moc pěkné a moderní náměstí, které je v naprostém rozporu s podobou celého zbytku města. I když, není to tak úplně pravda. Uprostřed toho výstavního prostoru, hned vedle nádherné bazénové fontány jak u Taj Mahalu, stojí naprosto zdevastovaný, pomalovaný a směšným plotem obehnaný památník, postavený k třináctistému výročí založení bulharského státu.

„No to je hnusný,“ směje se Chroby. A jak památník obcházíme a pomalu se k němu dostáváme čelem, je hnusnější a hnusnější. Tedy, pro někoho možná zvrhle krásný (to je spojení, které by se asi dalo užít u každého z dále popsaných památníků).

Dvacet metrů vysoký pomník podle všeho vyjadřuje minulost, ale i přítomnost a budoucnost a už během jeho velmi kvapné výstavby si nikdo moc nelámal hlavu s kvalitou provedení. Už po čtyřech letech z něj začaly odpadávat kusy. V devadesátých letech ho pak všichni bulharští představitelé zavrhli a od té doby se ho tak nějak snaží zbourat. Vždy to ale vygraduje jen v nový plot, který následně místy zprůchodní „nájemníci“, kteří se uvnitř památníku na tak lukrativním místě uprostřed města ubytovávají.

Nu což, do brlohu jim lézt nechceme. Stejně nejsou doma. A tak se radši klidíme zpět k autu. Však už nám ho obchází parkovací policajt, který při pohledu na naší poznávací značku neví, zda postupovat dle cedule, u které parkujeme: „Vyhrazeno pro rezidenty! Porušení se trestá odtahem!“, nebo to nechat být.

Památník sovětské armádě

… aneb Avangers. Asi nejspornější pomník na sofijském území jsem si přála vidět od té doby, kdy jsem zjistila, že tu a tam na něm řádí bulharští umělci a milovníci satiry. Postavili ho v padesátých letech a vyladili jej po vzoru hesla: „Proletáři všech zemí, spojte se.“ A tak se na pomníku líbají a objímají muži, ale i ženy s po zuby ozbrojenými vojáky a společně s revolucionářem s vítězně pozdviženou puškou nad hlavu táhnou do boje i mladý dělník a matka s nemluvnětem v náručí. Krásné poselství, které už ale dávno všichni prokoukli.

A tak se není čemu divit, že jediný, kdo má dnes k pomníku úctu, je těch několik komunistů z přesvědčení a Rusové.

A zbytek lidí ho spíš ignoruje nebo přetváří k obrazu svému. Tu ho někdo přestříká narůžovo po vzoru českého růžového tanku (a doplní nápisem: „Bulharsko se omlouvá“), tu někdo vojáka přemaluje barvami ukrajinské vlajky, jiný jim namaluje kukly jako měly při vystupování Pussy Riot, nebo vlajku v rukou bojovníků za svobodu vyzdobí pruhy duhy. Nejlepším počinem ale bylo přetvoření bojovníků na hrdiny Avangers a dalších amerických nejen komiksových ikon. Vedle Kapitána Ameriky, a Supermana tu byli k vidění i Santa Claus, Joker a klaun z McDonaldu.

Bohužel jsme na místě v nevhodnou dobu. Pomník zase uvedli do jeho původní podoby a tak je veškeré kouzlo pryč. Stejně jako v Praze na Letné je z bývalého piedestalu skatepark, i tady propojili historii s mladou generací. O sousoší se opírá několik ramp. A to je asi tak všechno.

Památník Zvony aneb Prapor míru

Že ho dali do pořádku, jsem zjistila až na místě. A nejhorší na tom všem bylo, že u něj byla nádherná rovná louka, na které se daly postavit stany. My totiž noc trávili vysoko nad Sofií, na jakémsi parkovišti, které ze začátku sice působilo tvrdě, ale k přespání ucházejícně, ale následně se z něj vylouplo drogové překladiště.

Celou noc k nám zajížděla auta všemožných značek a cen, většina s temněnými skly. Vždy přijela ve dvou. Když pak posádky spatřily dodávku a stany, chvíli postály a pak jely pryč. Byla to tedy dlouhá noc plná lehkého spaní a zvuku motorů. Nic moc, když uvážíte, že to byla první noc po dlouhém přejezdu Slovenska, Maďarska, Srbska a kusu Bulharska.

Nicméně! Slavnostně odhalen byl v roce 1979 a v jeho areálu jsou na betonových monolitech zavěšeny desítky zvonů z celého světa. Některé věnovaly země, některé organizace. Po ukončení starých pořádků na začátku devadesátých let se ale najednou autority přestaly o památník zajímat a část zvonů byla ukradena. Dnes po nich zbyly jen orezlé a od demontáže poškozené držáky.

Přeci jen se ale památník, symbolizující děti celého světa, všech zemí i děti migrantů, dočkal obnovy. Dnes areál opět funguje, střeží ho prý bezpečnostní firma, obnovena byla i zvonkohra na hlavním monumentů uprostřed areálu.

Je to celkem kouzelné místo a kromě toho, že jsme návštěvu Sofie nezačali jím, a tudíž jsme spali nejspíš u drogové líhně a ne v krásném parčíku, lituji ještě jedné věci. Nevzala jsem si s sebou diktafon. Jenom jít podél sloupů se zvony a do každého udeřit pěstí vytváří krásnou rozmanitou melodii. Jenže já si vždycky beru diktafon tam, kde je to jalový, a na pěkných zvučných místech pak koukám a jen lituju. Je to jako s deštníkem – když ho máte, neprší, když nemáte, víte jak…

Památník Tři generace

Je na moc pěkným místě, ale vylézt k němu je peklo.

Vedro, sucho, ani kousek stínu. Uzoučkými uličkami města se škrabeme do kopce snad půl hodiny, a když už jsme tam, řidič zastavuje. A že si to natočí takhle z dálky. Stát na místě v autě, kde nefunguje klimatizace a tak v pěti lidech následně dosahuje teploty tak padesát stupňů a kvalita vzduchu se rovná plně obsazené parní komoře v městském bazénu, není žádná výhra. A nezafouká a nezafouká. Nehne se ani lísteček.

„Tak mi to dojdeme,“ oznamuje bručivě Tom a společně se jako statečná dvojice přeživších chápeme batohů a vydáváme se do kopce po svých.

Netrvá dlouho a supíme jak Sentinel. Tom, protože má rýmu a nemůže dýchat, a já, protože nemůžu dýchat. Pod žebrem to dloube, po zpocených zádech se mi řine řeka potu a vršek v nedohlednu.

Ale přeci jen nakonec dorážíme do cíle. Jen nás při tom předjíždí naše na ten týden domovská žlutá dodávka s vysmátým zbytkem posádky. Nabízí nám, ať si naskočíme, ale hrdost je prevít – jdeme dál po svých.

Je to asi jeden z nejhezčích památníků na opravdu krásném místě. A rozhodně není tak fádně betonový, jako ty předešlé a i následné. Hlavní část je vyvedená v kameni a dokonce je ozvláštněna i podzemní kryptou, v níž je žulová hrobka.

Památník postavili k příležitosti stého výročí Dubnového povstání, které stálo u počátku osvobození z osmanské nadvlády. Na místě, kde stojí, byli Osmany popraveni vyjednavači z v údolí ležícího městečka. Při stavbě pomníku byla jejich těla údajně vyjmuta z hromadného hrobu a uložena do oné hrobky v podzemí, na kterou lze shlížet i ze samotného dvora pomníku.

Tři betonové desky, poseté plastikami, vyobrazují tři důležitá data. Rok 1876 je rokem osvobozeneckého hnutí proti Osmanům. Rok 1944 připomíná socialistickou revoluci Bulharska. Nejzajímavější je rok 1923.

„Co se stalo roku 1923?“ ptám se Toma, ale neví. A nikdo z naší výpravy neví. A ví až Darmon, který mě navštívil v Praze o pár dní později. Ptám se ho: „Co se stalo roku 1923?“

„To bylo komunistické povstání v Bulharsku, ale ono to vlastně skončilo dřív, než vůbec začalo. Tehdejších pár revolucionářů chtělo vyvolat revoluci. A dokonce sami vůdci toho hnutí je odrazovali, že ne. Že to bude neúspěšné. A taky bylo. Připojilo se jen pár desítek lidí, a když zjistili, že jsou sami, rozpustili to. Asi po třech dnech.“

Rok 1923 tedy odkazuje k události, která vlastně nebyla. Jen se pokoušela být. A skončila pěkným debaklem.

A to je na těch bulharských pomnících tak krásné, nebo aspoň pozoruhodné. Že přehánějí, že zveličují. Že odkazují na něco, co nebylo. A že odkazují na něco, co byla hrozná ostuda. Kolikrát svou velikostí absolutně neodpovídají významu místa nebo události. Ale patrně tehdy, v té době Svazu, potřebovali lídři udržet poslušnost a věrnost tolik temperamentního národa. A protože jsou Bulhaři obrovští nacionalisté, zvolili k tomu hru na tu správnou strunku. Stavěli památníky a pomníky všemu, co mohlo posílit národní uvědomění a přitom posílit domněnku: „Jo, komunisti, koukej. Ti vědí, jak jsme trpěli a byli stateční. A váží si nás za to. Jakej pěknej pomník postavili, mámo. To není jak ti kapitalističtí psi…“