Bulharsko: Prohraná bitva, vyhraný průsmyk a hnůj, aneb bulharské památníky II.

„Bulhaři neradi vzpomínají na minulou dobu. Vzpomínají na hezké věci a to socialismus nebyl. A taky jsou z tý minulosti hodně frustrovaný. Já tam třeba dodnes nenarazil na muzeum komunismu. Ve Varně mají třeba Retro Muzeum, kde je pod nápisem malým písmem uvedeno: 1945 – 1989. Ale jinak je to pořád spíš tabu,“ vysvětluje mi Darmon.

Z toho důvodu taky rozjel několik poznávacích zájezdů po socialistických monumentech Bulharska. Lidi z celého světa se na týden sjíždějí za ním a on je provází po betonových obrech napříč celou zemí. A cílem není na tom nějak vydělat, ale rozpoutat nějakou diskuzi s Bulhary. „Víš, hezký by bylo, kdyby se mi tam taky přihlásil nějaký Bulhar. Mám tam Kanaďany, Australany, Slováky, Němce, Angličany, ale Bulhary ne. A úplně nejkrásnější by bylo, kdyby to ode mě nějaká bulharská cestovka okopírovala,“ směje se, když sedíme na pivu na Letné, jen kousek od místa, kde stávala proslulá „Fronta na maso“ a kde dnes u vstupu do bývalého mauzolea funguje letní bar „Lenin“.

Památníkový komplex Obránci Staré Zagory

Je vidět už zdálky. Jsme snad ještě deset kilometrů od města a už na nás sem tam vykukuje mezi stromy. Tedy, všichni říkají. Já nevím, spím. Vypila jsem energiťák s příchutí whiskey a je mi pěkně blbě. Probouzím se, až když zastavujeme. K horku v autě se přidává ostré sluníčko. A těch schodů, co nás čeká.

Pomalu se šouráme po obří betonové ploše k vyvýšenému placu, kde stojí obří betonová vlajka a pod ní skupina litinových vojáků, částečně schovaných v betonových blocích.

Středobodem všeho se tu stal rok 1877, kdy začala Rusko-turecká osvobozenecká válka. 31. července se tu v boji setkalo tři a půl tisíce Rusů, podporovaných místními, s patnácti tisíci Osmany. Jak bitva dopadla, asi není třeba říkat.

Opomenuta ale byla událost, která se odehrála dva roky před onou bitvou. To se totiž místní obyvatelé rozhodli připojit k tarnovskému povstání proti Osmanům. Jenže Tarnov povstání odvolal a tak v tom starozagorští zůstali sami. Poté, co je turecká domobrana zahnala, nastala léta útlaku, pronásledování a popravování místních obyvatel.

Ani jedna, ani druhá událost nicméně nemění nic na skutečnosti, že památník je opravdu ošklivý. Padesátimetrová bojová zástava vypadá díky černé a zlaté mozaice ohořele a kdysi věčný plamen už v místě dávno neplápolá. Bulhaři nemají ve zvyku platit za plyn, a tak jim asi odstřihli dodávku. V čele šesti vojáků, bránících město, stojí samozřejmě ruský velitel, jak jinak. Poznáte ho tak, že sice nemá bajonet, ale zase má moc prima čapku a ramena dosti disproporčně veliká.

Nemá cenu se tu déle zdržovat. Sluníčko neúprosně pálí a do stínu za pamětní deskou u vlajky se stejně všichni nevejdeme. S výhledem na celé město tedy scházíme dolů. Po cestě ještě míjíme spícího hlídače v budce. Pak se zas naloďujeme a jedeme dál. Čeká nás výjezd do hor Stare Planiny.

Památník Shipka

Narážíme na něj úplnou náhodou a nemáme na něj víc, jak půl hodiny. Je to totiž asi jediný památník s návštěvní dobou. Jen co zastavujeme, přijíždí k nám starý černý mercedes a jakýsi muž na nás ze staženého okýnka pokřikuje, že v sedm zavíraj závoru. Když přikyvujeme, že chápeme, přejíždí k další skupince, aby postup zopakoval.

Půl hodiny není moc, když zase přihlédneme k množství schodů nahoru. Spěcháme tedy. Zatímco už všichni (lidí je tu hodně) slézají pomalu dolů, my se drápeme v opačném směru, abychom se dostali ke kamenné věži se lvem nad vstupním portálem.

„Zespod to vypadalo líp,“ říkám si, když jsem konečně tam. Ale naštěstí vidím Toma, jak se drápe někam po skalnatém výběžku o kus dál. A jdu za ním. Lidi tu na rozdíl od památníku samotného nejsou a místo de facto jen hromady děl najednou vidíme mnohem víc – nádheru okolních hor a údolí.

Památník tu stojí k připomínce bitvy o průsmyk Shipka za Rusko-turecké osvobozenecké války. Setkalo se tu pět tisíc Bulharů a dva a půl tisíce Rusů se čtyřiceti tisíci Osmany. O průsmyk se prali od června 1977 do ledna roku 1978, kdy byli nakonec Osmani poraženi.

Je to tedy jedno z mála míst, které nepřipomíná nějakou porážku nebo útisk. Možná právě proto sem směřuje obrovské množství Bulharů.

Nebo že by za to mohla blízkost jiného slavného památníku?

Jo, a taky je to jediné místo v celém Bulharsku, kde konečně vidím prodávat pohledy. Mají dva – vystavené ve výloze zastrčené budky. A oba dva jsou tu soudě podle stavu tak deset let minimálně.

Každopádně pryč odjíždíme za pět minut sedm. Hlídač už nás u závory netrpělivě vyhlíží ze svého vozu. Na rozloučenou mu ještě máváme a jedeme dál.

Buzludža

Vlastně to není tak úplně památník, ale centrum bulharské komunistické strany. Jistě, jistý punc vzpomínky tady přeci jen je. Podivná stavba, připomínající létající talíř, stojí na místě založení bulharského socialistického hnutí v roce 1891. A kde jinde by se elity proletářů všech zemí (nebo aspoň Bulharska) měly scházet, než na místě, kde to všechno začalo.

Část peněz dali dobrovolníci, ale jinak vše financovala vláda. Středisko stálo tehdy neuvěřitelných čtrnáct milionů leva (dnes asi sedm milionů euro). Na stavbě se podílelo šest tisíc dělníků, vojáků a dobrovolníků. Budovu ve tvaru frisbee doplňuje navíc věž s rudou hvězdou přes čtyři patra na jejím vrchu.

Jenže na místě se setkáváme s třemi nepříjemnými jevy: spoustou lidí, kamerami a spoustou hnoje všude kolem stavby. Všichni tak nějak pořád krouží kolem, přitom se snaží očima vypátrat cestu dovnitř, a když už je to moc nápadné, začnou alespoň fotit západ slunce. Dohromady se tu míjíme s dobrými čtyřmi desítkami lidí. Hrůza! Provoz jak na Letné, ale tady není ani ten bar. Všichni po sobě strašně spiklenecky, nebo naopak strašně nenápadně pomrkáváme a přitom si mlčky pokládáme otázku: „Našli jste vchod? A mohli bychom ho vidět?“

Ono to vážně vypadá blbě. Vstupy dovnitř nacházíme dva. Jeden vede direkt dolů do podzemí se seskokem z třímetrové zídky a pak přelezem kovových dveří. Druhý nabízí plazení se přímo pod bezpečnostní kamerou. Ke všem dnes už zabedněným vstupům z let předešlých jsou nasměřovány kamery a nahrnuty hromady koňského hnoje, ředěného ze stavby neustále skapávající vodou. Dost to tu páchne. A kamery taky na klidu nepřidají.

„A třeba to nemá noční svícení,“ shodujeme se nakonec, a tak Tom zkouší druhou cestu. Chvíli vše vypadá slibně, když tu se najednou do ticha hor rozeřve alarm. Uvnitř jsou čidla. Tady si opravdu dal se zabezpečením někdo hodně záležet.

A tak, už za úplné tmy, se smutně odebíráme o louku níž, do závětří, kde stavíme stany a bědujeme nad omezeností Bulharů. Vždyť na tom by se dalo tolik vydělat, kdyby to normálně otevřeli a vybírali za vstup peníze. Jenže ne, oni to zabuší, opatří cedulemi a absolutně opomenou potenciál takového místa.

V některých z nás se skoro vaří krev. Středobod našeho výletu se zdá býti ztraceným. To je velký debakl. Nakonec se smutně rozlézáme do stanů, abychom se ponořeni do myšlenek ohledně nespravedlnosti světa odebrali na kutě.

Jenže já si v té tmě postavila stan na tom úplně nejblbějším místě z celé louky. Ve snaze vyhnout se ohništi jsem zakotvila na oraništi od prasat. A tak se snažím vyrovnat s terénem, kde jsou vysloveně deseticentimetrové schody. Jako nejlepší poloha se nakonec zdá spaní na břiše. Jenže to by mě do hrudníku nesměly tlačit drny větší, než mám prsa.

Říká se, že ráno je moudřejší večera. Nebo taky, že do rána se vše vytříbí. Asi na tom něco bude, protože jsme se rozhodli se nevzdát.

Ona tomu tedy napomohla náhoda. Kluci se rozhodli si Buzludžu nafotit za svítání. A při té příležitosti se tam málem srazili s Angličanem, který se bez skrupulí vplazil dovnitř, spustil alarm… a pak si vše uvnitř v klidu nafotil. A nikdo nepřijel. Taky kdo by jezdil. Nejbližší civilizace je tak půl hodiny jízdy daleko. A ač alarm řve doslova na lesy (a taky na hory, doly, vesnice a lomy), všem je ukradený.

A tak po delším domlouvání jdeme dovnitř taky. Venku zůstává akorát Jíťa, kterou ty obstrukce kolem nějak omrzely a radši se rozhodla drbat hříbě, postávající u bývalého hlavního vchodu, a fotit kytičky kolem.

Plazíme se větracím otvorem dovnitř – do hromady suti, bordelu a zvlhlého čehosi. Pak vylézáme na dřevěnou podstavu, slézáme bývalými dveřmi na zděnou římsu a za rohem se organizujeme a domlouváme, jak postupovat pod čidlem. Jistě, můžeme ho rozhoukat. Ale rozhodli jsme se, že budeme nenápadní a nevzbudíme nejmenší podezření.

První vyráží Tom, pak já, pak Michal a pak Chroby. Každý v jedné ruce stativ a v druhé batoh. Tiskneme se ke stěně a metodou „lenochod stajl“ se suneme po parapetu k otvoru do vstupní haly.

Krok… sun… krok… sun… krok!

A čidlo nás nevidí. Ani nepípne. Až jsme všichni tam, kde máme být. A pak už v klidu jdeme o patro výš do hlavního sálu centra – tolik známého amfiteátru, kolem dokola obehnaného mozaikovou zdí. A nad vším tím se klene dost zbědovaný strop. Všechno už z něj dávno odpadalo, jak hnijící maso z kostí… a zbyly jen ty kosti. A uprostřed kulatá deska se srpem a kladivem a nápisem: „Proletáři všech zemí, spojte se!“

A při focení se snažíme vyhnout nejen sami sobě (ono to na fotkách vypadá obří, ale není), ale taky dvěma dalším čidlům. Jedno střeží ten nejméně přístupný vchod a druhé solární panel, díky kterému můžou houkat.

Za dob svého fungování Buzludža nenabyla takové oblíbenosti, jako za dob opuštěnosti. Přitom opuštěná je déle, než kdy byla v chodu. Sraz kádrových špiček se tu konal jen jednou. A šmitec. Dneska by renovace stála asi čtyři sta milionů, a tak se stát pouští jen do zabezpečování. „Protože je to místo nebezpečné, ošklivé a nikoho nezajímá. Nikdo na Buzludžu (tak se totiž jmenuje ten vrch) nejezdí kvůli té barabizně. Lidi tam jezdí kvůli nádherným horám!“ říkají prý často Bulhaři.

No, to je sice pravda, ale z oken monumentu ty hory vypadají tak nějak lépe.