Postáváme na parkovišti někde v Německu a vychutnáváme si zjevně poslední pauzu za světla při cestě domů. Dojídáme zbytky dobrůtek, co jsme si na víkendový urbex připravili, a asi všichni už se těšíme do vlastních postelí. Jenže místo toho, abychom začali bilancovat nad podařenými i nepodařenými okamžiky uplynulých dní, sledujeme neobvyklý šrumec před Burger Kingem naproti nám. Je tam až moc policejních aut, než aby nás to nezajímalo.
U policejní dodávky stojí vedle sebe v řadě asi šest mužů a kolem nich se to hemží uniformovanými. Ale na první pohled to spíš vypadá jako nábor nových členů. Jen je nám divné, proč jeden z policajtů drží v ruce oranžového jednorožce.
Když už zdánlivá nečinnost začíná být na tu dálku trochu nudná, nastává zvrat. Policajti začnou nasazovat klepeta a rozvádět lapené do všech svých aut. Tak nějak všichni jsme vydedukovali, že pašovali drogy v onom jednorožci a holt jim to neprošlo.
„Tyvole, on je všude,“ vyhrkne najednou Ota a nabádá nás, ať se koukneme za dodávku. Tam stojí náš kamarád Paličák s výrazem spokojeného Strýčka Skrblíka a mne si ruce jak Montgomery Burns. Vše to sleduje z naprosté blízkosti. A já pořád měla pocit, že se spíš objeví v řadě zatýkaných a začne policajtům vyprávět cosi o blahodárnosti drog a třeba přidá i nějakou historku o tom, jak cosi kamsi převážel (ne, že by se to stalo, ale Paličkovic rodina jednou způsobila tříhodinové zpoždění letu, když převáželi v golfovém vozíku spoustu dětského sunaru. No, bylo to hodně bílého prášku. Letištní protidrogové jednotky asi považovali golfovou metodu pašeráctví – konkurenci kolumbijské banánové metody – za moc nápadnou, než aby to nebylo možný).
No, Paličák nakonec žádné průpovídky neměl. Když z Burger Kingu vycházel, akorát suše k protijdoucím policajtům prohodil: „Ordnung muss sein!“ Což není věta, za kterou by se zatýkalo.
Při té podívané jsem si ale vzpomněla na svůj zážitek s policií. Na pouta sice nedošlo, ale člověk při takových chvílích zjistí, jak málo stačí k tomu, aby se stal zločincem.
Byl listopad, dvacátý pátý roku 2013. Byla ukrutná zima, snad mínus deset stupňů. A krom toho jsem měla svátek (to jen tak na okraj). Zaparkovali jsme na rohu opuštěného areálu nemocnice – v liduprázdné uličce, kam by z hlavní ulice oko jen těžko dohlédlo. Pobrali si věci a pospíchali k otevřenému oknu v přízemí, které bylo prý nejrychlejší a nejbezpečnější cestou dovnitř. To dá rozum, že přes bránu nebo vylomenými vrátky z hlavního tahu se nám nechtělo. A navíc se už cosi šuškalo o namontovaných kamerách uvnitř areálu.
Potichu jsme naskákali dovnitř a vyběhli do nejvyššího patra, že projdeme jednotlivé domy vždy odshora dolů. Nicméně jsme uvnitř nebyli asi ani pět minut, když tu jsme zaslechli hlasy. A hned na to jsme zahlédli i lidi – policejní páreček, co si to štrádoval přímo k nám.
„A jsme v prdeli!“ A byli. Fakt byli.
Sebrali nám občanky, vyvedli nás ven, vyfotili si nás u otevřeného okna (ale grupenfoto nám nikdy neposlali), prohledali batohy, prohledali kapsy, div nám neudělali i anální prohlídku. Podívali se do foťáků, prohledali auto a řidiči udělali test na drogy. A pořád ne a ne pochopit, že s foťáky v rukách a stativy přes rameno jsme tam fakt nebyli krást.
Po asi pátém zopakování našeho důvodu pobytu uvnitř nám oznámili, ať čekáme venku a vzdálili se ke služební dodávce. I s našimi občankami. A tak jsme čekali. A čekali dost dlouho.
Abych to nesmyslné čekání trochu ukrátila, povím vám, jak na nás přišli a na co u nás přišli (ne, na drogy ne). Jak jsme napsala výše, byl listopad. Takže listí ze stromů a křovisek bylo fuč. A jedna z nás měla na sobě červený kabát. Navíc jsme si při parkování nevšimli, že o kus dál za tím rohem stojí policejní kordón. Zrovna dělali v areálu zátah na nahlášené zloděje kovů, kteří měli cestu do nemocnice údajně každý den. Místo tří snědých chlapů ale chytli tři holky a jednoho kluka. Nevím, zda to byla větší smůla pro nás nebo pro ně.
No, a teď k těm prohlídkám – myslím zavazadlovým. Můj batoh byl v pohodě, holek taky a Rendyho…
Policajt zalovil rukou v gumové rukavičce dovnitř a najednou vytáhl plastikový tácek a na něm cosi. „Was ist das?! WAS IST DAS?!“ Vyhrkl zděšeně a málem batoh upustil. Na plastikovém tácku a pod něčím jako potravinářská fólie totiž byla věrná napodobenina lidského srdce.
„Spaß,“ napadlo mě jedno ze slov mé omezené slovní zásoby.
Ale asi kein Spaß pro pána v uniformě. Na klidu mu ani nepřidaly ampulky umělé krve, co jsme měli s sebou. Teď si představte, jak by rozdýchával, kdyby nás našel na pitevně, jak tři stojíme v rouškách a rukavicích nad jedním nataženým na pitevním stolku pod prostěradlem. A do toho by na tu šílenou scenérii plnou krve, umělých orgánů a tří východňáků v rouškách mířily čtyři foťáky, pečlivě zaznamenávající výjev.
Nevím, zda by nás na místě nezastřelili. Já bych to asi udělala, být policajt.
No, nakonec asi pochopil, že ani posmrtně není srdce takhle tuhé a že ampulky s krví asi neobsahují chemické složení a dodatek, že to není vhodné pro děti do tří let.
No ale to už se naše nečinné postávání u auta, kdy pomalu přestáváme cítit prsty u nohou, chýlilo ke konci. Přijela nová hlídka. Z auta vystoupila mladá dvojice – policajt a policajtka. Vyslechli si od kolegů, co jsme zač, pak se zeptali i nás a nakonec vyslali někoho do českoněmeckého gymnázia v bezprostřední blízkosti. Za chvilku přicupitala mile vyhlížející drobná paní.
„Dobrý den, já vám prý budu překládat,“ spustila na nás trochu rozpačitě. Paní na gymplu učila matiku a zrovna asi měla přestávku. Tak se nás ujala, aby nám ulehčila to trápení. Protože anglicky – na rozdíl od jiných policajtů v jiných zemích – tihle moc neuměli.
Tak jsme vše říkali paní a paní to pak tlumočila dál. Za chvíli bylo vše jasné, ale už se s tím nedalo dělat nic jiného, než sepsat a dát k prošetření soudům. Oni to totiž ti dva nahlásili přes vysílačky na centrálu a tím bylo vymalováno.
„Být to na nás, nechali bychom to být,“ řekli nám ti mladí policajti. Ale co už. Vše bylo sepsáno, podepsáno a prý můžeme čekat rozsudek od soudu. Dopustili jsme se totiž trestného činu omezování domovní svobody. V případě uznání viny nás to bude stát pět set eur.
„A když už je to vyřízené, můžeme si to jít dovnitř nafotit?“
„Vážně to mám tlumočit?“ zeptala se nás polekaně paní.
„To by asi nebylo dobrý, co?“
„No, to nevim… asi… bych řekla… moc ne!“
„Tak radši nic.“
Rozloučili jsme se, rychle jsme naskákali do auta a odjeli pryč. Výlet nezačal nejlépe. Ale i přesto jsme o kousek dál vlezli do opuštěného kostela. Tam ale byly aspoň otevřené dveře. A opravdu jsme se zdrželi jen chvilku.
A ti tři, co je v nemocnici chytali? Ujeli jim prý na kradených kolech.