Belgie: O valonské Ostravě a druhých šancích

Když jsem byla poprvé v Belgii, věřila jsem, že je to naposledy. Dva dny v Liège (nebo Lutychu, jak chcete) a okolí byly rozhodně nevšedním zážitkem, nicméně poměrně dostačujícím. O rok později jsme se do Belgie vrátili. Nevím, jestli za to mohlo počasí, nebo fakt, že jsme se Liège vyhnuli, ale výlet byl každopádně o dost příjemnější.

Když jsem si pak za nějaký čas, po jistých dříve zmiňovaných peripetiích, kupovala letenky někam „je jedno kam, hlavně pryč,“ ani mi nepřišlo divné, že jsem si vybrala právě Belgii. Zem je to malá, hromadná doprava tam funguje skvěle, nějaká opuštěná místa bych tam taky zvládla navštívit a díky husté síti hostelů by to mohlo vyjít i levně.

Mohlo! Kdyby neexistovalo Charleroi.

Nevím, co mě vedlo k tomu, že jsem si tam naplánovala program na skoro dva dny. I když to, že si něco naplánujete, nutně neznamená, že to taky vyjde. Proč? Protože Charleroi. A protože sobota.

Ale hezky postupně.

Měla mě odradit už ta chvíle, kdy jsem vylezla z terminálu tamního letiště. Kolem seděla mlha tak hustá, že k silnici už člověk nedohlédl. Kolem bylo téměř liduprázdno, tedy až na pomačkané, rozespalé cestující, kteří přiletěli se mnou a postupně se rozprchávali do všech možných směrů, nebo k tomu jedinému autobusu, který na velkém prázdném parkovišti stál. Jel totiž do Bruselu. Tak jsem jela s ním.

Tehdy jsem tedy spárům rzí prolezlého bývalého hornického města unikla. Ne ale na dlouho.

O pár dní později, v pátek, se můj výlet chýlil ke konci. A mně zbývala poslední zastávka – Charleroi. On už ten přejezd z Brugg, nebo tedy z Bruselu, byl dost záživný. Jela jsem tamním moderním panťákem – natřískaným jak v Praze ve špičce metro. Kolem byla slyšet spousta jazyků, ale nic neznělo jako francouzština nebo vlámština. Navíc si všichni museli dojít na záchod, takže jsem neustále někomu uhýbala.

A korunoval to jakýsi světlovlasý asi čtyřicetiletý muž. Slyšela jsem ho mluvit jen lámanou angličtinou, kdy člověku do telefonu říkal, že nemluví francouzsky. Stoprocentně taky cizinec, rozhodně ne turista. Když vlak dorazil do Charleroi a všichni se jali opustit vlak, pronesl k asi desetihlavé skupince mužů blízkovýchodního vzezření: „Inšálláh bum bum.“

Koukali všichni. A na mužích, kterým byl výrok určený, bylo jasně poznat, že přemýšlí, jestli mu rozbít hubu hned nebo až pak. Nakonec to neudělali.

„Konečně“ začalo mé finální seznamování s Charleroi. Bohužel musím říct, že vypadá dost jako Liège. Je takové zaprášené, z části opuštěné, leckde vedle klasických belgických staveb se žlutými, hnědými nebo rudými cihlami stojí funkcionalistické sklo-kovo-betonové ohyzdy. A nefunguje to. Jsou města, kde spojení klasiky a moderny funguje, tady rozhodně ne. Navíc máte občas pocit, že procházíte nějakým ghettem, kde lidi bydlí i v docela vybydlených, zchátralých a poničených domech.

V Charleroi není žádný hostel. Nebo booking ho aspoň nezná. Takže co jsem za poslední dny ušetřila na ubytování, jsem provařila tady. V hotelu ve třetím patře jedné z těch funkcionalistických staveb. Pokoj byl čistý, tmavý, s jedinou zásuvkou a zatuhlým kohoutem u vany. Když jsem se vydala koupit si něco k jídlu, strávila jsem jen hodinu hledáním normálního obchodu. Našla jsem ho až za stmívání – dražší než kterýkoliv obchod v Bruselu, Oostende nebo Bruggách. Ale hlavně že byl. Pak už jsem radši zaplula zpátky na pokoj. Rozhodla jsem se dát městu druhou šanci následující den.

Sobota začala dobře. Kontinentální snídaně ve čtvrtém patře s výhledem na část vršků domků kolem – na pidi přílepky ke střechám, balkonky roztodivných tvarů, komíny, antény, antény a zase antény… a něco jako mrakodrap v dáli. A navíc modré nebe a měkké světlo zářijového ranního sluníčka.

Nemohla jsem se dočkat, až vyrazím na všechna ta místa v okolí, co jsem si vybrala. Po snídani jsem tedy v hotelu začala plánovat.

Netrvalo mi to ani moc dlouho. A rozhodně ne proto, že bych byla nějak vynalézavá. Vlastně jsem seděla na posteli, držela v ruce telefon a s otevřenou pusou zírala na rozpis hromadné dopravy v google mapách.

„Když teď vyrazím ke zřícenině kláštera padesát kilometrů od města, budu tam ve tři odpoledne. Když za dvě hodiny později pojedu zpět, vrátím se zítra v osm ráno!“

Trochu problém, uvážím-li, že mi v sedm večer letí letadlo zpět.

Byla totiž sobota! V sobotu hromadná doprava moc nejezdí. Zvlášť kolem Charleroi.

Ať jsem zkoumala dopravu na všechna možná místa, všechno vypadalo na větší dobrodružství, než na jaké jsem měla náladu. Nakonec jsem si řekla, že se projdu čtyři kilometry do hornického muzea, vylezu na nějakou struskovou haldu, kterých je uvnitř a vně města víc než dost, zajdu si na oběd a pak zkusím štěstí v opuštěné části staré ocelárny.

A tak jsem šla. Odhlásila jsem se z hotelu a vydala se k hornickému muzeu v Marcinelle, což dříve bývalo samostatné město. Táhla jsem se tam spletí ulic a uliček mezi více méně zachovalými rodinnými domky, řadovkami, starými bytovkami a spoustou pozavíraných obchodů a podniků. Přísahala bych, že každý čtvrtý dům byl opuštěný. Nebo aspoň jejich obyvatelé nikdy nesekali trávu, nikdy nemyli okna a nikdy nezametali naváté listí a prach.

Aspoň že bylo hezky. A že je Charleroi dost placaté.

Bois du cazier je pěkné muzeum. Navíc je zadarmo. Příjemná změna. Pan recepční, když se dozvěděl, že jsem z České republiky, se mi omlouval, že průvodce v češtině nemá. Jestli by mi stačila angličtina. Jasně že ano. Navíc jsem nemusela jít s průvodcem a fotit jsem mohla cokoliv, co jsem uznala za vhodné. A tak jsem následující dvě hodiny řádila v rekonstruovaných i nově vystavěných prostorách starého černouhelného dolu, jak pravý turista. Prošla jsem interaktivní výstavou od zakládání dolů v oblasti, přes vznik odborů, obrovskou tragédii v 50. letech (při nehodě v roce 1956 zemřelo 262 horníků, jen 13 mužů, kteří byli tou dobou v podzemí, přežilo), až po uzavření, zbourání a zmrtvýchvstání dolu. Paráda, tohle místo mě nadchlo.

Pak nastala cesta zpátky do centra. V ulicích bylo o poznání živěji. I centrum už se vzbudilo. Ovšem Belgičani asi v sobotu pohostinství neprovozují. Zatímco předchozí večer to v hospůdkách a restauracích všeho druhu žilo, zato obchody byly zavřené, teď už neměl otevřeno snad nikdo. Jen jedna předražená bageterie a pivnice, která k jídlu nabízela jen vaječnou omeletu.

Historie a hlad se neptá! Dala jsem si tedy omeletu a k tomu Kasteel Rouge (které jsem mimochodem pila aspoň jednou – spíš dvakrát – denně). Ach, jestli se Belgičanům něco povedlo, tak tohle!

Nechala jsem v podniku tolik, co v Čechách běžně dají tři lidi za oběd (je to tu fakt drahý) a šla jsem si vyšlápnout na struskovou hromadu na druhém konci města.

Terril des Piges je jedním z kopečků připomínajících těžbu v okolí města. Charleroi je taková Belgická Ostrava, jen bez Colours. Minula jsem zákaz vstupu. Ale soudě podle probourané betonové zábrany a desítek vyšlapaných cestiček v docela příkrém a sypkém terénu, je tu stopka „jen návrh“. V dusnu jsem se škrábala nahoru, vybírala si co nejschůdnější pěšinku a dávala pozor, abych se neskutálela dolů. Až jsem konečně byla nahoře. Docela hotová. Kochala jsem se výhledem na město, další struskové haldy v dáli a taky na areál té ocelárny, kam jsem chtěla pak.

Soudě podle černých kalhotek triumfálně zavěšených na křoví vedle, se sem lidi nechodí jen kochat. A ne, nevěší tu prádlo.

Abych to zkrátila, od vyhlídky to k ocelárně byly dva kilometry. Už mě začínaly bolet nohy. Navíc jsem nemohla najít vstup do areálu. Kde to možná někdy šlo, byl teď ostnatý drát. Zkusila jsem poslední možnost po utopeném nábřeží pod silnicí, kde to přesně vypadalo jako na TĚCH místech, kde být nechcete. Po půl kilometru jsem to vzdala (mít ocas, tak se staženým) a vrátila se na silnici. Někdo mi zastavil, jestli nechci svézt. Asi jsem vypadala dost zoufale.

Vrátila jsem se do města, zmožená, uchozená, z batohu mě bolela záda. Nevěděla jsem, čím se ještě zabavit na poslední dvě hodiny. Když v tom se konečně objevila vlídná a vstřícná tvář města. Naproti přes silnici stály slunečníky, stolečky a seděli tam lidi. Podnik, kde se dalo něco pozřít.

Objednala jsem si zmrzlinu, latte a míchaný nápoj. Číšník byl neuvěřitelně sympatický a vstřícný. Jako většina Belgičanů, co jsem potkala.

A jak se mi dostával alkohol z koktejlu do krve a rozléval se do hladového a unaveného těla, začínalo se mi v Charleroi líbit. No považte, svítilo sluníčko, seděla jsem, koukala na lidi v parku opodál a baštila zmrzlinu, pila dobrý kafe a zase chlastala.

Vše se nakonec v dobré obrátilo.

A jestli ještě někdy dám té valonské Ostravě druhou šanci? Možná! Ale asi spíš ne v sobotu a tak maximálně na půl den až den.

Ale Liège nikdy!