Možná je to jenom móda. Záliba rozrůstající se znuděné a frustrované skupiny lidí, kteří mají pocit, že když neudělají něco drsného, hustého a nebezpečného, bude jejich život prázdný a nudný.
Kdysi jsem moc věcí nedělala. Vlastně jsem jen psala. Na sklonku střední školy jsem zkoušela pařit, ale ta probouzení s divoce bušícím srdcem, žaludkem na vodě, hlavou na prasknutí a smradem kouře ve vlasech nebylo nic, v čem jsem mohla spatřovat budoucnost.
Pak jsem zkoušela tančit. A byl to skutečně krásný pocit. Mělo to hodně do sebe. Pohyb a to, že člověk postupně umí i jiné kreace, než šlapání zelí, neuvěřitelně osvobozovaly sebevědomí a hodně utlumovaly chmury a splíny.
Ale… najednou nezbýval čas na psaní. A tak, ač mě tancování bavilo sebevíc, došlo mi, že to, co mě dokáže opravdu osvobodit a uklidnit, je psaní. Zase jsem jenom psala.
A pak… zničehonic vstoupil do mého života nebo spíše světa urbex (urban exploration). V době, kdy jsem byla takříkajíc inspiračně vyprahlá a na dně, napadlo mě, jak asi vypadá ten zámek, kolem kterého jsem jezdila na střední, uvnitř. A vydala jsem se tam.
Jak to bylo dál, nemusím psát. Svět zatuchlých místností, plesnivých a oloupaných zdí, chatrných podlah, vrzajících a praskajících schodišť, tlumeného světla, povlávajících pavučin, zapomenutých a pohozených věcí, rozbitých oken a chladného vzduchu člověka mění. Možná někomu stačí jen jedna taková návštěva. Já jich musela prožít několik, abych se utvrdila, že je to to, co mě po dlouhé době může také naplňovat, bavit, zajímat.
Vrátila se inspirace a vrátila se i chuť psát. Chuť psát o nových věcech a místech, ukrytých lidským očím za často oprýskanými zdmi. Svět sám o sobě je fantastický. A jeho krásná a často opomíjená část se často ukrývá v něčem tak všedním a obyčejném, jako jsou chátrající stavby.
Kdysi jsem od jednoho moudrého člověka slyšela, že v některých kulturách považují za krásné až staré lidi. Ne miminka či malé děti, ale starce a stařeny, které už prošli pořádným kusem života, mnohé zakusili, mnohé pamatují. A možná proto jsou staré domy tak přitažlivé a krásné. Protože také mnohé zažily. Stály a mnohdy stojí tu jako tiší pamětníci historie – slavných i neslavných okamžiků našich časů.
Tiše nahlížet do vnitřních prostor staveb, nebo alespoň do toho, co zbylo, a představovat si ten dávný život uvnitř, pátrat po historii, po osudech lidí, kteří jimi prošli, kteří uvnitř žili. To je asi to nejkrásnější, co urbex nabízí. A věřte, nebýt té šance o něm psát, už bych asi i od něj upustila.