Zlomila jsem si ukazováček na pravé noze. Prostě jsem v pátek šla po chodníku a nevšimla si kostky, kterou dlaždič nepoložil naležato, ale nastojato. A jelikož jsem se stále ještě nenaučila chodit dost poafricku, tedy hooodně pomalu, nabrala jsem miniaturní překážku poměrně velkou rychlostí. No, myslela jsem, že se bolestí počůrám. Leč doklopýtala jsem se na přednášku, tam se mi palec během dvou hodin narovnal a natekl. Ale nakonec vše dobře dopadlo, sádru nebo cokoliv jiného nemám, prý se to zlomilo na dobrém místě a sroste to samo. Nevím, budu jim tedy věřit.
Ovšem nezapomenu na slova doktora, který mi po mém příchodu řekl: „Ale ty nevypadáš, že máš malárii.“ Aspoň si všiml. V české nemocnici, když jsem tam přišla s vykloubeným zápěstím, mi doktor kontroloval hybnost loktu druhé ruky.
Bylo mi tedy doporučeno nehrát fotbal a nezakopávat a mít tak dva dny klidový režim. Jasná věc!
Druhý den jsem tedy nasadila své „trackové“ sandály s vyztuženou špičkou a vyrazila na výlet do asi padesát kilometrů vzdálené přírodní rezervace Shai Hills.
On o ní asi málokdo ví. Žádných ukazatelů jsem si po cestě nevšimla. Když se vám ale najednou na obzoru z úplné placky vynoří několik kopců, rozesetých všude možně a hlavně daleko od sebe, je to určitý signál, že to nebude jen tak.
Nebylo.
Shai Hills Resource Reserve (nebo také Shai Hill Wildlife Preserve) není moc velký park. Má jen něco málo přes padesát jedna kilometrů čtverečních. Možná i proto tu na jiná volně žijící zvířata, než na antilopy, paviány, spoustu ptáků, netopýry a krásně barevný ještěrky nenarazíte. I tak tu necháte poměrně velké peníze jen za vstup. Nehledě na to, že musíte mít vůz, aby mohl jet průvodce s vámi, nebo mu pronajmout kolo, pokud si chcete park projet bez zvuku motoru.
Ale tak už to v Ghaně bývá. Mnohého by překvapilo, že to opravdu není levná země, ač je v Africe. Snad kromě manga, ananasu a kokosu je tu všechno stejně drahé či dražší než u nás.
Ale zpět k Shai Hills.
Oblast dříve obývali lidé etnika Shai, kteří mnohé jeskyně a skály využívali pro své rituály, ceremoniály nebo následně jako skrýše před kolonialisty. Dodnes se prý v jeskyních nachází jejich pozůstatky a předměty. Britští kolonialisté je objevily až v roce 1892. Spřátelit se jim ale moc nepodařilo. Několik jich posloužilo jako rituální oběti. Oblast dobyli až díky palným zbraním, které předčily schopnost Shaiů využívat místní terén pro aktivní odboj proti bělochům.
A není se čemu divit, že se jim dlouho Britové nemohli dostat na kobylku.
„Hory mají kolem sto až dvouset metrů,“ řekl průvodce Steven.
„Hmmm, kopečky!“ pomyslela jsem si. „A za jak dlouho člověk zvládne všechny navštívit.“
„Denně člověk zvládne tak tři,“ odpověděl.
„Ha, to je trochu málo,“ pomyslela jsem si zas. A vyrazila za ním k Netopýři jeskyni.
Vedl mě po cestičce mezi stromy a jejich kořeny, pak kameny a šutry, až jsme se drápali u skalní stěny přes balvany. Z vlhké tmavé jeskyně, kterou hojně využívají právě netopýři (Ebole zdar! No, snad ne), vede kovový žebřík na její vršek. A kovovým žebříkem končí veškeré bezpečí (Ahoj mami!). Evropské směrnice pro bezpečnost turistů by se asi propálily všemi těmi svými stránkami i úředníkovým stolem, kdyby se je někdo pokusil aplikovat i tady.
„Are you OK, lady?“ zeptal se Steven, když jsem rozpačitě koukala, kam dává nohy on, a kam je sakra mám dát já. Najednou totiž šlapete po hranách kamenů, které jsou zakleslé mezi skalními stěnami a jediné, čeho se můžete držet, jsou kořeny fíkusu, které ty šutry a skalní stěny popínají. A celou dobu máte pod sebou a za sebou pět, šest, možná i deset metrů na dno jeskyně.
Víte, že se nepustíte. Nesmíte. Protože by to bolelo. A už byste se asi pak ani nevyškrábali na tu druhou skálu, kterou jste si zaplatili.
A tak jsem to i já – se smrtí v očích, zatnutými zuby a sevřeným kdečím – dokázala. A celou dobu jsem měla v hlavě jedinou věc: „Jak já se ku*** dostanu dolů.“
Ale ten výhled za to stál. Z vršku skály, odkud prý dříve Shaiové pozorovali ty otravné bělochy, aniž by sami byli pozorováni, se člověku otevřel pohled na nekonečnou nejsušší věčně zelenou savanu Ghany. Rovina, stromy, travička všude, kam se člověk podíval.
A pak nastal sestup. A vzhledem k tomu, že jsem schopná to i zapsat, jsem to nejen přežila, ale dokonce nepřišla k úrazu. Předčila jsem tak veškeré své dovednosti a nedovednosti při urbexových průzkumech. A asi už i vím, proč mi to přes zdi a do prvních pater nejde. Protože tam prostě nemusím. Jenom chci. A vždy se najde někdo ochotný mi pomoci, kdo mě vezme na ramena, sundá mě. Ale tady bych asi těžko Stevenovi vysvětlovala, že když se bojím, je zvykem mě vzít na záda a sundat. Prostě jsem se dolů MUSELA dostat sama. Byla to otázka přežití.
Druhá skála byla o dost jednodušší. Člověk se na její vršek dostane pomocí lan, která jsou na jednom konci přichycená ke skále. Stačí se jen přitahovat. Je trošku paradox, že za méně námahy je člověku odměnou ještě krásnější pohled. I viditelnost se zlepšila. A tak, kdyby se v parku neplatilo za každou započatou hodinu, asi bych tam vydržela sedět do teď a kochat se. Nejdřív pohledem na sever, pak na jih, na východ, nakonec na západ. Co já vím, kterým směrem co bylo, ale ze všech částí byl nádherný výhled. A i samotná skála je neskutečně fotogenická. Škoda jen, že si nepamatuji název. Jen vím, že se tam odehrávaly rituály dospívání (nepředstavujte si žádný horor, jen dětem ovazovali zápěstí a holkám oholili hlavu).
Nedivím se, že průměrný člověk zvládne za den výstup jen na tři vršky. A ono se ani na všechny dostat nedá. Pořád se otevírají nové stezky. Ale to nejdřív musí na kopce vystoupat strážci parku – průvodci, jako je Steven. A když džunglí a kameny najdou cestu, pak se dá vymyslet, jak tam dostat i turisty.
Útvary v Shai Hill mají kolem sto až dvě stě metrů. Fajn. I tak mě po tom výletu bolelo úplně všechno. Jen ten zlomený ukazováček přestal. Pche, klidový režim!
