Vybuchla další bomba mediálního přehršle na téma Zeman není dobrý prezident! Nestihl pohřeb, udělal tam faux pas a ještě se vymlouvá div ne na krupobití a tornádo kdesi nad Moravou. A taky nepovolil pódium před Pražským hradem, kde by mohl řečnit duchovní osobnost Dalajláma.
Co se týče Zemana v roli prezidenta, tak ne, ani pro mě není dobrý prezident. Ale stejně tak, jako mě štvou a nebaví jeho výlevy a činy, začíná mě štvát i řev z druhého břehu.
No vážně. Tak, jako je na jedné straně halda lidí, co se chystá bránit tradiční křesťanské hodnoty (které jsou myslím minimálně tak polovině úplně cizí) před cizověrnými hordami, sbíhají se na straně druhé obránci míru, lásky a klidu (přitom minimálně polovina z nich dělá levárny a kiksy stejně, jako jiní). A jak na jedné straně duní pochod Kdož sú boží bojovníci, na straně druhé se lidé vlní v jemných melodických rytmech meditační hudby.
A Dalajláma s Havlem se stávají větším a silnějším kultem.
Víte, o Dalajlámovi, Tibetu a budhismu toho moc nevím. Nikdy jsem žádnou budhistickou zemi nenavštívila, a tak jsem k tomuto náboženství a tradicím s ním spjatými byla nejblíže v bistru v Sapě (mívají tam malé svatyně). Ale o Havlovi něco málo už vím. Vážím si ho jako dramatika, byť jsem jeho díla (ne všechna) četla až po jeho smrti. A vážím si ho i jako prezidenta. Proč? Ne protože to, co přišlo pak, za nic nestálo a nestojí dodnes. Ale protože to byl ČLOVĚK. Obyčejný člověk se všemi svými klady i zápory, neřestmi i cnostmi, úspěchy a skvělými ohlasy v zahraničí i průšvihy, co udělal. Byl zkrátka jako jiní a nikdy se nepasoval do role boha nebo poloboha. A tak ještě za jeho života byl podroben stejné kritice občanů České republiky, jako jeho následovníci. Taky se na něj nadávalo u piva, taky se nad jeho výroky kroutilo očima.
Jenže pak umřel. A s nabývajícími lety se z něj stává pomalu osobnost na stejné úrovni jako Masaryk. Už se na něj nevzpomíná jako na Havla člověka, ale na Havla odkaz. Odkaz lásky, věrnosti, oddanosti, pravdomluvnosti, čestnosti, skromnosti, duševní bohatosti, neúplatnosti. Jako kdyby nikdy neškobrtl, nebo úplně nepadl na čumák. Jako kdyby byl pátým mušketýrem. Lidé ho uctívají a čím dál víc se k němu hlásí. A já se ptám, proč? Proč až dnes? Proč ne za jeho života? Jediné možné vysvětlení vidím v tom, že všechny ty o pár vět výše vyjmenované vlastnosti těm lidem povětšinou chybí. A tak se je snaží skrýt za veřejné hlášení se k nějaké jejich množině. Lidé přeci často obdivují někoho za něco, co sami postrádají nebo nedokáží využít. Lékaře, protože vlastně sami nesnáší krev; cirkusáky, protože oni to trojitý salto ve vzduchu nezvládnou; Vikingy, protože přeci byli nejlepší válečníci; Přibáně, protože oni nikdy daleko nedojeli; asketicky žijící budhistické mnichy, protože oni ty prachy vždycky budou potřebovat a zároveň chtít.
Za Havla se dá skrýt ledacos. A tak je neustále heroizován a oslavován. Nejsem si jistá, zda by se mu to líbilo.
Před dvaceti lety, koho zajímal nějaký Dalajláma? Kolik lidí tak hrdě a odhodlaně bojovalo za nezávislost Tibetu, věšelo vlajky? Kolik lidí by tenkrát hořekovalo nad tím, že Dalajláma nemohl pronést proslov na pódiu, když jiným to bylo dovoleno? Jistě, ono by se to asi nestalo, ale přeci jen… A není to všechno v tom, že jsou prostě Dalajláma a Havel v módě?
A třeba se mýlím. Třeba je mnozí berou jako nějaký protiklad k těm hrubým křiklounům, co straší něčím příchodem a neváhají ostatním přát smrt, zmrzačení a další hrozné věci. Jenomže všechno je potřeba dělat s mírou.