Asi každé dítě, které zažilo éru Harryho Pottera, a bylo mu méně než jedenáct let, si více či méně přálo, aby mu k narozeninám přišel dopis z Bradavic. I já jsem si to přála.
Vzpomněla jsem si na to, když jsme u velmi prostoduchého amerického sci-fi, které nevědělo, zda je parodií na Armagedon, odkazem Hvězdných válek, Gravitace nebo Dne Nezávislosti, rozebírali povedené filmy a knížky žánru vědecké fantastiky a fantazy.
„Vždyť Harry Potter je za trest,“ tvrdil mamky přítel.
„Nene, je to dobrý. Teda skončila jsem čtvrtou knížkou, protože je to na jedno brdo, ale filmy jsou dobrý,“ oponovala jsem.
Mamka se zdržela komentářů. Jako člověk, který musel v mládí poslouchat od své starší sestry předčítání Jiráska a doma měla sice plnou knihovnu, ale samých zahraničních klasiků, popřípadě si potrpí na příběhy žen žijících v krutých podmínkách africké nebo arabské společnosti, fantazy a sci-fi neuznává. Nečte, nesleduje, nezná.
Úplně jsem si ale vzpomněla, jak mě tenkrát ten příběh, ze kterého se následně stalo celosvětové šílenství, k mému nepochopení pokračují dodnes, i když už ty další knihy dávno stojí za prd, sebral.
Bylo mi deset let, když jsem k Vánocům dostala první knižní díl. Snášela jsem to tenkrát trochu rozpačitě – nesnášela jsem fantasy. Nelíbila se mi obálka. Ale zimní večery a vlastně i zimní dny jsou dlouhé, když není sníh. Proto jsem knihu otevřela a světe div se, dočetla až do konce.
V té době knihu četla velká část mích spolužáků, včetně holek, co bydlely na stejném sídlišti. Vždy po cestě do školy a ze školy jsme probíraly vše z kouzelného světa čarodějů. A vždycky byla strašná pruda, když některá prozradila ostatním část, co ještě nečetly. A po škole jsme si i na Harryho, Rona, Olivera, Hermionu hrály.
S přibližujícími se jedenáctými narozeninami vzrůstala i moje touha dostat dopis. Přála jsem si jít do školy v Bradavicích. A připravovala jsem se na kariéru hráčky Famfrpálu. Dokonale jsem ovládala pravidla. Dokonale jsem ovládala létání… teoreticky.
Nicméně, v den narozenin dopis nepřišel. A nepřišel ani o den později.
„No co, určitě mám odklad,“ říkala jsem si.
Neměla jsem.
O rok později jsem se zamilovala do Narnie. Ovšem žádná z našich skříní nebyla zrovna průchozí.
A pak přišel Eragon a dračice Safira. Ale narazte někde ve městě na dračí vejce.
A tak mi nezbylo nic jiného, než si vymyslet vlastní svět. A za těch třináct let se rozrostl o tolik úžasných postav a stvoření. Postupně se z něj stal poměrně nebezpečný kus krajiny, kterému hrozí válka. A v poslední době si čím dál častěji říkám, že bych to tam konečně měla rozseknout. Kéž by jen byl čas na dopsání celého toho příběhu.
Nicméně na počátku toho všeho byla jedna knížka neoblíbeného žánru, jeden nedoručený dopis a jedna návštěva představení TRAKEN. Ale o tom třeba někdy příště.