Blížily se Vánoce. A mně se chtělo na výlet.
Na výlet se mi chce často. Vlastně od té doby, co bydlím sama, minimálně tak dvakrát do týdne. Jasně, nepodlehnu vždycky. Bydlení o samotě má třeba ten zajímavý vedlejší efekt, že na nějaké rajzování nemám moc prostředky. Ale někdy se prostě utrhnu a odjedu. Ne nutně někam daleko. Ale třeba i jen kousek za Prahu. Někam na vyhlídku, do lesa… baví mě se toulat.
Na toulání je skvělá přeprava hromadnými prostředky – autobusem, vlakem. Vyplivne vás to někde přibližně blízko nebo prostě ne nějak extra daleko a zbytek si musíte dojít. Někdy je to jen pár kroků, někdy klidně i desítky kilometrů. A někdy se díky tomu skvělý nápad změní na docela hloupý nápad. Ale to se dozvíte až doslova za pochodu.
Takže se blížily Vánoce. Mně se chtělo na výlet. A věděla jsem, kde mají dobré pivo. Troufnu si říct, že co se týče mých kamarádů, pivo jich má ráda naprostá většina. Takže, kde je pivo, může být i vánoční dárek pro kamarády.
A tak jsem ráno vstala, utvrdila se v předpovědi, že má být polojasno, a vyrazila na cestu. Pěkně na Smíchov, ze Smíchova autobusem do Mníšku a…
Tam se polojasno vyčerpalo. Zatáhlo se, foukalo, krápalo a mně se vybil telefon. Nebo on se nevybil. On nastydl. iPhone má tu úžasnou vlastnost, nebo aspoň některé typy po určité době používání, že když je jim trochu zima, nebo zrovna nemají náladu, vypnou se.
Powerbanku jsem měla. Kabel ovšem ne. A stála jsem na špatné zastávce. Po asi dvaceti minutách čekání (kdy jsem si konečně pořádně přečetla i dodatky k jízdnímu řádu) jsem si řekla, že dojdu na další zastávku. V tom nečase. Kdybych se bývala otočila a šla zpět, prostě bych si na výlet vyrazila jindy. Jenže to bych nesměla být já, abych ten hloupý nápad nedotáhla do konce. Vždyť horší už to být nemohlo.
Vlastně ano, mohlo. Mohla jsem třeba dojít na neoznačenou křižovatku a dál nevědět. Ale to se nestalo. A tak jsem po nevím, jak dlouhé době, došla na zastávku za lesem. Nevěděla jsem, kolik je. Šero bylo od té doby, kdy jsem přijela do Mníšku. S určitostí jsem věděla, že je víc, než bych chtěla. Ale co už. Stála jsem už na správné zastávce a jít zpět se mi úplně nechtělo… tedy s prázdnou.
A najednou přijel maličkatý autobus, ze kterého vyskočilo pár lidí, a spěchalo na zastávku na protější straně, kam akorát přijížděl velký autobus. A v něm řidič, který mě vezl do Mníšku. Koukal překvapeně. Asi vím, co si myslel.
„Jestli jedete na Prahu, tak teď vám to ujelo,“ zhrozil se řidič v maličkém autobuse, ke kterému jsem akorát došla.
„Ne, já bych chtěla do Kytína. Jedete tam?“
„To už přijel autobus?“ vykulil oči ještě víc. Myslel linku přivážející lidi z Prahy.
„Ne, já přišla pěšky.“
„Tak to si naskočte,“ usmál se. „Ale pojedeme, až přijede.“
Neseděla jsem ani pět minut, když se přihnali dva pánové s nosítky na děti na záda, obklopeni drobotinou všeho možného věku. Tátové na výletě. Asi je při předvánočním shonu vyhnaly maminky ratolestí i s dítky ven, aby měly čas na to svoje, ať to bylo cokoliv. A tak tátové šli. Nebo spíš jeli. Na výlet, do Kytína, do pivovaru, na pivo.
Jen co pan řidič zahlédl děti, sáhl do kapsy bundy a něco z ní vyndal. Co to bylo, jsem si všimla, až když začaly nastupovat. „Na, vezmi si,“ řekl „A ty si taky vezmi…“
Všem dětem dal lízátko. Takové to z dvou stran placaté s obrázkem a barevným okrajem.
To jsem v životě neviděla. A to už jsem při jízdě autobusem zažila všechno možné. Ale tohle bylo tak strašně milé. Takové malé kouzlo v tom zamračeném, prosincovém ale vůbec ne zimním dni. Malinké kouzlo v době, kdy všichni běhají po všech čertech, aby urvali, co potřebují. Kdy spousta lidí neví, kde jim hlava stojí. Takový malý projev toho, že lidem na sobě pořád záleží. A že chtějí dělat radost. A že mají radost, když dělají radost.
Mohl je nechat jen nastoupit a za asi pět minut zase vystoupit. Déle snad cesta netrvala. Takhle se ten pán s malým autobusem otočí dvakrát do hodiny. Všichni cestující by pro něj mohli být anonymní. A i on by mohl být prostě jen řidič kratičké linky. Ale místo toho se – aspoň pro mě – stal kouzelným řidičem.
A co bylo dál? Dojela jsem do cíle svého výletu – na náves v Kytíně. Došla si do pivovaru, dala si pivo, nakoupila pivo k Vánocům a vydala se zase na autobus. Přeci jen byl zamračený den a měla být brzy tma. Tedy asi. Telefon už jsem za celou cestu nerozchodila. Až doma.
Ach, Kytín.
Asi si tam zase někdy zajedu.
A teď k obrázku: Protože mi na výletě umřel telefon, nevyfotila jsem na té skvěle naplánované, ale už hůře provedené cestě vůbec nic. Takže jako náhledový obrázek jsem dala tůňku, co máme kousek od baráku na venkově, kam chodí srnky pít. To je taky kouzelný místo.