Jen co jsem spatřila ty fotky, věděla jsem, že pokud se někdy dostanu do Rumunska, musím to vidět na vlastní oči. Jen stěží jsem si dovedla představit, jak je obrovské šedorudé jezero uprostřed nádherných zelených hor ve skutečnosti děsivé.
O rok později už jsme se drápali dodávkou po neupravené, štěrkové, písčité a místy pořádně bahnité cestě někam do kopce. Asfalt zmizel s poslední vesnicí. Místo domů jsme sem tam míjeli nějakou ceduli se zákazem vstupu a vjezdu.
V místě probíhá stavba a navíc je oblast prohlášena za strategicky významnou. Aby ne, když tu někde leží jeden z největších měděných dolů v Evropě a největší v Rumunsku.
A najednou jsme to viděli na vlastní oči. Vyhoupli jsme se na kopec a pod sebou spatřili obrovské šedivé něco. Něco, co připomínalo směs vzniklou smícháním popela a vody. Obrovské mrtvé jezero, ze kterého se o kus dál z posledních sil tyčila věžička kostela… poslední připomínka vesnice, která rozhodnutím jednoho člověka zmizela pod hladinou těžebního kalu a směsi chemikálií.
Geamana bývalo krásné místo. Vesnice vyplňovala část údolí a šplhala se i na svahy svěže zelených hor. Po generace tu žilo přes tisíc lidí, asi čtyři sta rodin, živící se zemědělstvím, chovatelstvím. Někteří z obyvatel neznali nic jiného, než to údolí, jehož dominantou se stal kostel, vystavený na vršku kopce uprostřed údolí.
Pak nastal rok 1977. Na nedalekém vrchu byly odhaleny obrovské zásoby mědi, které mohly do kasy tehdejšímu komunistickému režimu přinést obrovské zisky.
Co je jeden lidský život proti jednomu kilu mědi? Co je život celé vesnice proti tisícům tunám mědi? Co je příroda proti bohatství a chamtivosti? A tak tehdejší diktátor Nicolae Ceausescu rozhodl vystěhovat oblast a proměnit ji na nádrž pro zachycování kalů a chemikálií z těžby.
Místo do slibované sedm kilometrů vzdálené nové vesnice byli evakuovaní obyvatelé vystěhováni do oblastí vzdálených více než sto kilometrů od jejich původní domoviny. Navždy tak ztratili kontakt s krajem, kde se narodili, kde mnozí celý život žili, kde měli své příbuzné. Jako náhradu dostali mizerné odškodné za zabavené domy. V místě zůstalo jen asi dvacet původních obyvatel, jejichž domy byly dostatečně vysoko, než aby je toxický příval zaplavil. A mnozí z nich tu žijí dodnes. Dokonce tu potkáte i děti.
Zastavili jsme na protější straně jezera, kde nizoučká, sotva patrná hráz zadržuje veškerou oranžovou a rudou vodu v jakési zátoce. Dodnes z ní vyčuhují střechy a torza domů, které měly tu smůlu, že byly postavené moc nízko. Stačilo pár stop výš a pro jejich obyvatele mohlo být vše jinak.
Nádherná podívaná. Dech beroucí. Ale děsivá. A jakoby se společnost vlastnící důl i tohle jezero snažila zabránit komukoliv to vidět, rozestavila kolem dokola cedule zakazující natáčení, fotografování i sestupování níž.
Zrovna když jsme se rozhodli všechna ta pravidla porušit, zastavilo u nás černé auto s černými kouřovými skly. Vystoupil z něj mladý muž v jakési uniformě.
„Tak a máme po,“ zabručel Martin. Jenže k našemu překvapení se k nám mladík vydal a s přátelským úsměvem nám mával na pozdrav. „Ahoj, jak se máte?“ rozbil hned ze začátku naši nedůvěru. Byl to novinář, co jel za jedním z posledních obyvatel vesničky dělat rozhovor. O oblast se zajímal dlouhodobě a konečně se mu podařilo vypátrat někoho, kdo se nebál o praktikách minulého i současného vedení země a společnosti mluvit. A tu košili z uniformy měl na sobě proto, že ji velmi výhodně koupil v sekáči.
Během povídání nám ukázal na domek člověka, za kterým vyrazil. Byla to takový idylická chaloupka s ovčínem, ohradou, z níž k nám doléhaly hlasy ovcí a koz. Všude kolem se na obrovských kopách sušilo seno. A dole u jezera zrála vinná réva. Mohli jsme jen hádat, zda z toho skutečně něco potom konzumují. Vzhledem k arzenu, kyanidu a všem možným kyselinám ve vodě musí mít víno z takových hroznů zvláštní říz. Možná, že pan domácí po tmě i svítí.
Rozloučili jsme se o několik minut později. Mladík spěchal pro svůj životní příběh a nás čekala cesta domů. Byla to naše poslední zastávka na putování po Bulharsku a Rumunsku.
Ještě chvíli jsme ale zůstali na místě a snažili se pochopit to, co jsme měli před sebou. Obrovský jedovatý bazén, kterému začali stavět novou hráz, protože pod tíhou bahna ta stará hrozila provalením a zaplavením nic netušících vesničanů v údolí níže.
Snažili jsme se pochopit, kdo může mít takovou pravomoc, aby tohle udělal. A kdo v tom může dodnes pokračovat. Jistě, i u nás se vylidňovaly vesnice, aby na jejich území vznikla přehrada. Ale to byla zásobárna na pitnou vodu. Tady někdo zničil lidem životy, živobytí, domovy, přírodu. A to tak, že už se to nikdy nespraví. A ač se dnes vedení dolu snaží vodu v jezeře aspoň proplachovat, údajně zároveň tlačí na zbylé obyvatele, aby opustili svoje skoro čtyřicet let uhájené domky.
