Opuštěné nemocniční chodby nade mnou a všechen ten strach ve mně

Vím! Říkám, že to už nedělám. Že nechodím na urbex sama. A přesto je to tu zas. Co mi taky jiného zbývá. Jsem sama v cizí zemi, daleko od domova a přede mnou stojí už léta opuštěná nemocnice. Není tu nikdo, kdo by šel se mnou.

Přes přistavenou židličku lezu do otevřeného okna. Na druhé straně kousek kloužu po šikmé zdi, než nohou dosahuji stolečku na rozvoz léků… nebo svačin?

Jsem uvnitř. Rozsvěcím baterku v mobilu (normální svítilnu jsem k mé smůle nechala doma u zásuvky) a chystám se vstoupit do temné chodby. Jen ještě nevím, na jakou stranu. Vpravo je tma. Vlevo je tma a voda. Jen kdesi v dáli, kam dopadá slabý kuželík světla, stojí uprostřed cosi – nevím co. Snad kus nábytku.

Volím levou stranu. Aspoň trocha světla snad o dvacet či třicet metrů dál znamená příslib trochy bezpečí.

Světlo střídá tma. Na dalších několik minut mě obklopují zdi, na nichž ve slabém světle baterky spatřuji vzkazky a podpisy. Jen sem tam míjím otvory do stejně tmavých postranních místností.

Mlčím. A ač se snažím být co nejtišší, ozvěna roznáší mé kroky do všech stran, až se zdá, že nás jde několik. Najednou místo obvyklého klap, slyším plesk. Podlahu pokrývá po celé její šíři voda. Ovšem jak se sem dostala? Napršela? Prosákla? Je tu takové vlhko?

Odněkud nedaleko slyším, jak kape.

KAP! Kap! Ap! KAP! Kap! Ap! KAP! Kap! Ap!

Ten zvuk ozvěna opakuje do úmoru, dokud nedopadne do mělké kaluže zase nová kapka, přehlušující už skoro neslyšné ševelení dozvuku té předchozí.

Kroky, voda a do toho všeho cvakání plastové přezky mého batohu o stativ vytváří podivnou kakofonii bez rytmu a melodie. Snad proto je to tak vtíravé, až najednou toužím skrýt se v nejbližší místnosti. Jakoby v tom dlouhém tunelu za mnou stál cizí člověk a pozoroval mě. Možná  chtěl vyrazit za mnou.

Bez přemýšlení zapadám do prvních dveří. Jsem v relativně nezničené kuchyni, stále ještě plné vybavení. K vidění jsou tu trouby, sporáky, linka na podávání talířů, zadělávačka na těsto a já nevím, co všechno ještě. A není to jen jedna místnost. Procházím spletí chodbiček a místnůstek, když tu najednou…zrovna když vycházím ze snad nejtmavšího úseku… stojím tváří v tvář zdravotní sestře. Šílené zdravotní sestře s krvavýma očima a skalpelem v ruce. Dívá se na mě. Je obrovská, mnohem vyšší než já a jak na ni dopadá trocha toho světla z jediného okna pod stropem, zdá se ještě šílenější. Nic na tom nemění skutečnost, že je jen namalovaná na stěně.

Jen co si na ni trochu zvykám, jdu raději dál. Následují další místnosti – bazén, jakýsi pokoj s lavicí a původní malbou na stěně.

Najednou poblíž slyším hluk. Napínám uši a skoro bez dechu zpoza stěny poslouchám, kde a co to asi může být. Znělo to, jako kdyby někdo něco shodil. Čekám tedy, zda ještě další zvuk prozradí přítomnost dalšího návštěvníka. To poslední, co bych si přála, by bylo potkat tu někoho.

Dál je ale ticho. Jen z dálky už slyším důvěrně známé tiché Ap… Ap… Ap…

Potřebuji jít dál. Nejlépe o patro výš, s nadějí, že více světla mě upokojí. Balím foťák, ale stativ si pro jistotu nechávám v ruce. Je to ta jediná věc, se kterou se v případě nebezpečí můžu ohnat. Vzhledem k mé síle bych sice v boji stoprocentně nevyhrála, ale tím malým kompaktním svazkem duralových tyček by to mohlo aspoň trochu bolet. Doufám.

Nakukuji zpoza futer zpět do chodby. Nikdo tam není. Jen uprostřed je pořád ten kus nábytku, který jsem už stihla při cestě sem obejít. Kolem je snad bezpečno a já se znovu dávám na cestu. Rychlým krokem mířím k prvním schodům, které mě mohou vyvést o patro výš.

A také že ano. Stojím na kraji už o dost světlejší chodby. I tady stěny pokrývají přihlouplé nápisy: Ready to Die? Hier heilt Tod. Scheisse Hitler!

Zem je posetá rozbitým sklem, odpadky i kusy původního vybavení. O kus dál mi cestu hradí pozůstatek kolečkového lůžka. Jinak tu ale není zhola nic. Až napojující chodba slibuje další dobrodružství. K mé nelibosti se ale znovu ocitám ve tmě. Zastavuji u rentgenových místností, kde je k mé radosti pořád přítomna část vybavení. A pak jdu zas dál. Pod nohama mi praská sklo a ten zvuk řeže do uší. Křením se a doufám, že to neslyší někdo další. O to víc se tedy snažím pochytit jakýkoliv podezřelý zvuk v okolí.

Jsem tu ale pořád sama. Čím déle jsem uvnitř nemocnice, tím víc si uvědomuji, že to nejděsivější tady, jsou ty myšlenky v mé hlavě. Lekám sama sebe. Ti cizinci, které můžu potkat, jak vychází z místnosti, když tu si mě všimnou, jsou jen výplodem mé mysli.

Už skoro neslyším svoje kroky. Myšlenky je spolehlivě překřičí. Chvíli si zkouším potichu pobrukovat, abych je utišila, ale nedaří se.

Dochází mi, že se mi vlastně uvnitř nelíbí. Vždyť je to proboha nemocnice. Místo, kam lidé chodili s bolestmi a trápením v naději, že je tu toho všeho zbaví. A jistě to i častokrát nevyšlo. Je to nemocnice, klinika. A taková místa nejsou na procházky. Nejsou to načančané zámečky a vilky, ale místa, vyžadující tichou úctu ke všem, pro které to bylo to poslední místo v jejich životě.

Cítím, že tu nemám co dělat. Jistě je tu mnoho zajímavého. Třeba bych ráda našla operační sály nebo třeba i pitevnu. Určitě tu někde jsou. Ale nechci na to být sama.

Uklízím proto foťák, a přestože jsem toho viděla sotva polovinu, hledám ve změti chodeb to schodiště, které mě předtím vyvedlo z chladného, vlhkého a temného koridoru. Doufám, že místnost s vozíkem pod oknem najdu co nejdřív. Nechce… opravdu nechce se mi znovu šmejdit ve sníženém přízemí.

A naštěstí se mi daří. Jen co koutkem oka spatřuji jasné světlo v postranní místnosti a tvář mi pohladí závan čerstvého vzduchu, vím, že jsem na správném místě. Rychle mizím v místnosti a bez otálení se drápu ven.

Už zase stojím ve vysoké trávě. Pořád je vlhko, ale o dost snesitelnější. Hlasy v hlavě utichly. Už mě neděsí představa, že se tu s někým potkám, přestože paradoxně tady si mě spíš někdo všimne. Je mi to jedno. Jsem venku. Už je dobře.