TMB: Jak jsem (ne)šla sama a jak není cesta, jako cesta

Tour du Mont Blanc vám nelže. Nevede vás první desítky kilometrů po rovince a nedává vám tak dojem, že jste jen vyrazili na nákup, nebo na promenádu. Ať se rozhodnete jít tradičně proti směru hodinových ručiček, nebo po směru, donutí vás skoro vypustit duši už hned na začátku.

Dešťové mraky byly ty tam a začalo svítit slunce. Co svítit. Pálit. Následovala jsem klikatou cestu do šíleného kopce a poprvé si říkala, že to možné fakt nebyl dobrý nápad. S každou desítkou výškových metrů byla krosna těžší a těžší a ze mě lilo jak z Mrakomora po dostaveníčku s princem Velenem.

Chtěla jsem si do dlaně nabrat trochu vody z bystřiny, co pádila kolem, a namočit si krk a čelo. Málem jsem do té vody padla.

No nic, jednou to muselo skončit. Někde musel být vrchol.

Ale rozhodně se nenacházel v docházkové vzdálenosti následujících desítek minut.

„Bonjour!“ vydechla jsem na dva usměvavý kluky, co odpočívali ve stínu stromů, a snažila se u toho tvářit co nejvíc v pohodě. Odpověděli. Sympaťáci.

Předešla jsem dva kluky s namakanými lýtky, joooo!

Ale bolelo to.

A pak se objevila chata. První vysokohorská chata. Odhodila jsem hole a batoh a zhroutila se do židle na terásce. Objednala si limonádu. Před cestou jsem si, nevím proč, řekla, že to zkusím celé dát bez piva a kafe. Člověk má občas blbý nápady a neví, co je pro jeho tělo dobrý.

A jak jsem tam tak seděla s limčou, přisunuli se k terásce ti dva kluci. Vzhledem k nepřítomnosti jakýchkoliv hostů bylo u chaty dost ticho, takže jsem si nemohla nevšimnout, že ti kluci mluví česky. „Jé, krajánci!“

A tak jsem po třech hodinách našla Čechy – Toma a Jardu. A že jsme měli všichni stejnou cestu, humor, tempo a každý z nás si nesl stan, pokračovali jsme v cestě společně. Nejen ten den, ale i následujících osm. Já občas čekala na ně (vždy při balení v kempu a většinou do kopce), občas oni na mě (vždycky z kopce). Narazila jsem na nejlepší parťáky, jaké jsem si mohla přát.

Navíc pili pivo. Díky bohu. Takže ještě ten večer můj nesmyslný plán na bezpivní putování padnul. Spláchly ho dva půllitry Brasserie du Mont Blanc.

Vzdálenost na trecích si tam nikdy nepřečtete v kilometrech, ale v hodinách. To myslím, zvlášť v horách, mnohem víc vypovídá o stavu cesty. Osmikilometrová předposlední etapa vám totiž zabere stejně jako třeba čtvrtá šestnáctikilometrová.

Jak jsem psala dřív, TMB vám nelže. Nevede vás na začátku po rovince, ale vyžene vás do debilního krpálu, v 26 stupních (jo, já vím, tuhle jsem skuhrala, že mělo celou dobu pršet), nejdřív po asfaltu a pak po vymleté cestě, která místy klouže, protože se tam pravděpodobně ještě předchozího dne proháněla improvizovaná řeka stvořená tou vaší šedou předpovědí.

Zezačátku ty kopce nesnášíte, protože nekončí. Pořád jdete nahoru. První den jsem šla do kopce v kuse tři hodiny. Druhý den to bylo hodin šest. Šest hodin jdete a vždy nad sebou vidíte jen zatáčku a říkáte si: „Jo! Jo! Už jsem tam!“ A nejste. Protože za tou zatáčkou je další zatáčka.

Bolí vás nožičky, táhne vás krosna, ramena máte otlačený a odřený tak, že když batoh sundáte, vhrknou vám slzy do očí (z popruhů se mi dokonce u jedné klíční kosti udělala boule, co se vstřebala až čtrnáct dní po návratu). Spálená pusa od sluníčka a větru vás v tu chvíli fakt trápí úplně nejmíň.

Ale víte, co je teprve blbý?

Že pak si to, co si pracně nastoupáte, musíte ještě pracněji slézt. A to teprve bolí. Pokud nespíte na vysokohorských chatách, nikdy nezačínáte klesáním. Klesání zpravidla přichází až potom, co si myslíte, že jste se vyšťavili při cestě nahoru.

Zkrátka, nejpozději na konci druhého dne, při nekonečném sestupu do bezplatného kempu, začnete milovat ty cesty do kopce. Ono si na ně vážně zvyknete a začnete si je užívat. Roztáhnou se vám plíce, záda a nohy zesílí, naučíte líp pracovat holemi, líp rozložíte váhu v batohu.

Zato na cestách dolů není kromě bezprostředních naprosto fantastických výhledů nic pěkného. Určitě si na to vzpomenete ve chvíli, kdy budete míjet kamzíka, rodinu vysmátých syslů a nákladního oslíka, co při pohledu na vás raději sejde z cesty.