Za okny déšť, uvnitř ticho. Vítejte v Grandhotelu Waldlust!

Lilo jako z konve. Vlastně v tu chvíli ještě úplně ne. Pršelo. Ale byl to takový ten přijatelný, déšť, kdy prostě natáhnete kapuci nebo roztáhnete deštník a jdete. Třeba i vstříc dobrodružství.

Obešla jsem zákaz vjezdu i dva přiohnuté sloupky s plastovým řetězem přes cestu. Kolem rozdrolené asfaltky to kdosi hezky vysekal. O park kolem dávno zavřeného hotelu se evidentně někdo staral. A jak jsem záhy zjistila, i samotná budova byla v něčí péči.

Hlavní vchod vězel dokořán, prostor za ním plnilo krásně tlumené žluté světlo. A před vchodem stála černá dodávka, z níž někdo vyložil kolečko. Venku ale nebylo živáčka. Všichni se schovali před deštěm.

Drze jsem bez klepání vešla dovnitř. Ani nebylo na co klepat. Hned si mě všiml mladý muž, co si nesl hrnek s kafem.

„Dobrý den.“

„Co si přejete?“

Lámanou němčinou na úrovni rodilého mluvčího po lobotomii jsem mu vysvětlila, že bych si moc ráda udělala několik fotek interiéru hotelu. Kdyby to bylo možné.

Pán záhy pochopil, že německy by to byla krátká a hlavně složitá domluva. A tak plynule přešel do angličtiny, což jsem uvítala.

„A na jak dlouho to vidíte?“ zeptal se.

„Tak na hodinku?“

„I dvě by byly v pohodě. Možné to je, ovšem pokud jste ochotná zaplatit vstupné.“

Věděla jsem, že se o stavbu začal starat místní umělecko-kulturní spolek. Kdysi slavný hotel na své náklady zabezpečil, zbavil bordelu od nezvaných návštěvníků a squatterů, provedl základní opravy oken, střechy a stropů a začal shánět kupce, provozovatele nebo aspoň podporu.

A jak jsem tak pochopila, nějaké využití už se členům Asociace pro kulturní dědictví Freudenstadtu najít podařilo.

„Tady teď pořádáme různé menší konference, setkání, besedy a koncerty.“ Řekl mi hrdě pán, když mě při rychlé prohlídce přivedl do dřívější honosné jídelny. V té kromě zlomku původního dochovaného secesního nábytku, vkusně doplněného o jeho kopie, stály i mixážní pult a reproduktory. Protější stěnu zakrývalo promítací plátno.

Okolní místnosti v přízemí plnila panelová výstava o historii hotelu, doplněná bohatou sbírkou dobových fotografií. Na nich se to hemžilo dobře oblečenými pány a dámami ve vozech z 30. a 40. let, na venkovních hodech u dlouhého prostřeného stolu nebo na plese uvnitř stavby.

Výstava Grandhotelu Waldlust začala v roce 1899. Návštěvníkům ji otevřela rodina Luz v roce 1902. Okamžitě se stal vyhledávaným cílem bohatých průmyslníků, vážených lékařů, tehdejších hvězd divadel a filmových pláten nebo i šlechticů z celého světa. Za ta léta fungování se tu ubytovali například princ z Walesu, vévoda z Württemberku, švédský král Gustav V., maharadža z Barody, herec Douglas Fairbanks (Tři Mušketýři 1921, Robin Hood 1922, Ben Hur 1925, Černý pirát 1926, Zkrocení zlé ženy 1929), jeho partnerka herečka Mary Pickford (Divoká Mavis 1919, Výtržník 1919, Pollyania 1920, Koketa 1929, Zkrocení zlé ženy 1929…). Bydlel tu ale i skladatel Fritzs Kreisler. Hotel měl 80 pokojů a naráz mohl ubytovat až 140 lidí.

Proč se v roce 2005 dveře nadobro zavřely, nevím. Zapomněla jsem se zeptat. Vím jen, že poté se hotel stal terčem fotografů, vandalů, ale i lovců duchů. V budově podle nich zemřelo několik lidí včetně provozní manažerky, jisté Aby. Možná i to přispělo k využití místa pro natočení možná nejednoho hororu.

Uvnitř jsem skutečně byla dvě hodiny. Pořád bylo kam nakukovat, co fotit, i když jsem si zapomněla stativ. Mezitím se venku rozpoutalo boží dopuštění. Šedé mraky, povalující se nízko nad zemí, se rozhodly zbavit se snad veškeré vody. Uvnitř tak zavládlo přítmí a dusno. A to ticho.