Cestou do samošky

No, považte, stalo by se to ve městě?

Když jsme se v mých šestnácti nastěhovali do domku ve vesnici za (nebo spíš pod) Prahou, můj život se změnil. Místo vstávání v šest jsem začala vstávat v pět a poté dokonce ve čtvrt na pět. Stavěli totiž tenkrát vlakový koridor a výluka byla taková, že bych nestíhala následný autobus. Pravda, můžu si za to částečně sama. Mohla jsem přestoupit do Říčan, nebo jít na intr do Vlašimi. Ale to jsem nechtěla. Nicméně, dnes mohu říct, že se to zvládnout dalo celkem dobře. A krásné tři roky jsem chodívala spát mezi devátou a desátou večerní.

Taky to znamenalo víc času na učení v dopravním prostředku, poznala jsem stařičkého prodavače novin, v autobusu do Vlašimi jsem si vždy sedla, protože jsem na nástupišti byla prostě dřív, než se Benešáci začali trousit. Naučila jsem se ve vlaku spát, aniž by mi někdo mohl něco ukrást a aniž bych zaspala zastávku (to se mi stalo až o pár let později a ne zrovna ve střízlivém stavu).

Ale hlavně, můj život se tak nějak víc propojil s přírodou.

Bydlíme na samém kraji vesnice. O kus dál jsou krásné lesem pokryté kopečky, sem tam pole či louka zoraná od přemnožených divočáků (kteří se zkřížili s prasaty dnes už mrtvého ožraly, co nedaleko míval statek a běžně se bavil tím, že střílel vzduchovkou do kol projíždějících aut) a naproti baráku hřbitov.

Už první zimu jsme se setrou vypozorovaly, že se pod lampu u našeho baráku chodí pást srnky. Často, když jsem ráno odjížděla na vlak, abych stihla autobus, všimla jsem si ve sněhu čerstvých stop od srnčích kopyt. Ano, tehdá byl ještě sníh… a že ho bylo.

To, co ale ve mě zanechalo nejhlubší zážitek, se stalo o pár let později. A už nevím, co bylo za roční období.

Doma jsem byla sama a dostala jsem na něco chuť, už nevím na co. A protože na vesnici není samoška na každém kroku, musí člověk do jejího centra. Na návsi tehdy byl jediný obchod. Teď, po pár letech pokroku, už máme dva. A to skoro hned vedle sebe.

Oblíkla jsem se, zarazila jsem sluchátka do uší a vyrazila jsem na dlouhou strastiplnou cestu z nejvzdálenějšího koutu vesnice tam, kde onehdá bývala jediná autobusová zastávka, kostel, hospoda… a to je asi tak všechno, co tam člověk mohl využít.

Jdu si, poslouchám muziku a s hlavou sklopenou sleduji, jak střídám nohy. Najednou zvednu hlavu a co nevidím. Proti mně běží poměrně malý divoký čuník. Co běží, rytmicky si vykračuje prostředkem, možná trošku víc ve svém pomyslném jízdním pruhu.

Mračím se a přemýšlím, zda se mi to nezdá. Tak vytahuju sluchátka z uší a nespouštím ze štětináče oči.

Když to už je divočák u mě. Letmo ke mě pootočí hlavou a přichrochtne, ale dál pokračuje v rytmickém klusu směrem z vesnice. Procupitá kolem mě a míří dál.

Koukám za ním, jak si vykračuje dál a je čím dál menší a menší jak se vzdaluje.

„Tak, jsem na vesnici, co by ne,“ bleskne mi asi hlavou, pokrčím rameny, zacpu si uši sluchátky a jdu prostě dál.

Jsou věci, co se vám ve městě nestanou. A pak jsou věci, co se vám nestanou na vesnici. Tedy nejspíš. Třeba tam neodchytnete večer před hospodou taxik, pokud si ho nezavoláte. Nikdo vám tam neuspořádá na návsi volební kampaň nebo demonstraci. S velkou pravděpodobností tam nekoupíte kytku, když zapomenete na den matek, něčí svátek, narozeniny atd.

A to je asi tak vše, co mě napadá.

Žití na vesnici má svá pro i proti. Trvalo mi poměrně dlouho, než mi přestalo město chybět. Jaké je pak překvapení, když spíte v Brně u rušné silnice, kudy mimo jiné projíždějí i neustále cinkající tramvaje, a nemůžete usnout, přestože jste celých šestnáct let svého života strávili na nejrušnější křižovatce v Benešově. V Praze v bytě zas neusnete s otevřeným oknem, protože najednou slyšíte veškerý kravál města a to, když jste zvyklí na ticho a tmu venkova (byť přípražského), vám prostě vadí.

A čím víc času teď ve městě trávím, tím šťastnější jsem, když se domu občas vrátím a aspoň jednu noc tam zůstanu. Dokonce v létě roku 2015 to dospělo tak daleko, že jsem samou radostí spala skoro pořád venku na rozkládací houpačce na zahradě. Úžasná věc.

Příhoda s čuníkem asi není to největší plus venkova, jaké mě mohlo potkat. Ale má poměrně úspěch při různých setkání s kamarády a známými. Ve městě mi příroda tolik chybí. Baví mě občas (když nejsem líná) sebrat se a jít se toulat do kopečků a lesa kousek za vesnicí, i když pak často narazím na dálnici, co kousek od nás vede. Třeba v zimě, když začne padat sníh a už je ho tolik, že skryje trávu a sedne si na smutné holé větve stromů, teple se obleču a vyrazím ven. Brouzdám se sama po loukách jak Mařenka, když šla pro jahody, a je mi prostě dobře. Taky protože vím, že když se mi zachce, mám to domu ke svařáku a krbu kousek, kdyby mi náhodou z toho všeho začala být zima.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *