Estonsko: Navštívit Patarei a projít se po Linnahall

Ani nevím, kolik let jsem si říkala, že pojedu do Estonska. Až jsem konečně dostála svého slova.

Jen co jsem vylezla z autobusu v Tallinnu, pádila jsem na opačný konec města – tam, kde začíná Tallinnský záliv. Právě tam stojí místo, kvůli kterému jsme kdysi plánovali dovolenou v dodávce v pobaltských zemích. Jenže z toho sešlo.

Když tak nad tím přemýšlím, polovina věcí, které jsem kdy plánovala, nevyšla. A další skoro polovina dopadla úplně jinak, než bylo v plánu. Možná je vážně lepší neplánovat. Jenže vydržte to.

Každopádně! O pevnosti Patarei vím snad od roku 2012, tedy od roku, kdy mi do života vstoupily opuštěné domy… nebo tedy já vstoupila poprvé do nich. A od té doby byla ta architektonicky pozoruhodná trojúhelníková pevnost na pobřeží mým snem. Proč asi – zchátralé oprýskané zdi, zachovalá ordinace, temné vězeňské cely, na nádvoří zachovalé vycházkové dvory a ochozy.

Patarei sloužilo v letech 1940 až 1941 a 1944 až 1991 jako vězení pro nepřátele Sovětského svazu a v letech 1941 až 1944 jako vězení pro nepřátele nacistické Třetí říše. V pohnuté historii místními celami, ale i úřadovnami a popravčími místnostmi prošli Židé, političtí oponenti, jejich příbuzní, bývalí představitelé země i členové nejen pobaltské elity. Dodnes není jisté, kolika lidem bylo místní vězení aspoň dočasnou zastávkou v životě, odhadem desetitisícům. Přesné záznamy ale chybí. Buď je úřady za minulého režimu skartovaly, nebo odvezly na východ. Tam mířila i velká část vězňů. Z Patarei je totiž soud zvaný Trojka často posílal do jiných věznic ve východním bloku nebo do pracovních táborů na Sibiři.

Za ta léta odkládání návštěvy Estonska zatím v pevnosti vzniklo muzeum – Kommunism on Vangla (Komunismus je vězení). A jeho návštěvu se nebojím přirovnat k návštěvě Osvětimi a Březinky. Tvůrci muzea totiž všechno nechali, jak bylo. Jen do prostoru umístili informační panely rudé barvy, zvláštním způsobem vyřešili i instalaci například kopií fotografií vězňů. V jedné z cel zas člověk na zářících válečcích, připomínajících stínítka lamp, vidí obrázky předmětů, které u sebe vězni schovávali. To vše doplňují zvuky kroků dozorců, tekoucí vody v umývárně, zpěvu mladé dívky na samotce, melodie internacionály, dobové záznamy projevů komunistických pohlavárů i zde vězněného bývalého meziválečného prezidenta Konstantina Pätse.

Muzeem mě provedl Sergei Metlev z Estonského institutu historické paměti a byl to velký zážitek. Ani jsem původně nemyslela, že by to mohlo být tak zajímavé… a zároveň děsivé.

Když jsem po několika hodinách vězení opouštěla, rozhodla jsem se pevnost obejít ještě u pobřeží. Přes zbytky ostnatého drátu jsem opodál zahlédla betonové monstrum podobné divně řešené tribuně.

„Linnahall!“ došlo mi.

Když jsem kdysi dávno pátrala kvůli té naší neuskutečněné pobaltské tour po zajímavých místech, našla jsem Linnahall, původně Palác kultury a Sportu Vladimira Iljiče Lenina – monstrózní projekt z přelomu 70. a 80. let.

V roce 1980 Moskva pořádala Letní olympijské hry. Původně ale neměla kde uspořádat závody v jachtingu. Tuhle disciplínu proto umístila do okupovaného Estonska a jeho hlavního města. Sověti proto na jeho kraji vystavěli Linnahall, tehdy ale pod tím delším a budovatelštějším jménem. Konstruovali ji navíc tak, aby v případě války na ni mohly vyjet tanky a po různých terasách se dala rozmístit děla.

Stavba je dnes z velké části v havarijním stavu a uzavřená. Sloužila vlastně jen třicet let. Dovnitř se podívat nedá, všechny vstupy hlídají kamery. Přitom betonová hora v sobě skrývá obrovskou koncertní halu pro pět tisíc lidí a další společenské prostory, včetně kluziště. Dnes je tak možné se projít jen na povrchu, a to ani ne všude. Mobilní ploty brání vstupu na heliport, jedno hlavní povrchové schodiště a postranní malá schodiště. Všude je vidět drolící se beton a graffiti.

Jedno se ale stavbě upřít nedá. Z její střechy je nádherný výhled na rychle se rozrůstající moderní administrativní část města. Zvlášť, když se na rostoucí věže, mezi kterými prokukují stavební jeřáby, podíváte přes dlouhou betonovou terasu, jejímž prostředkem dodnes vedou dvě řady lamp.

A na opačné straně, přes část zálivu, je vidět pevnost a bývalá věznice Patarei.

Linnahall čeká na rekonstrukci. Město hledá investora a od roku 2015 snad vzniká modernizační plán. Letos radnice oznámila, že po renovaci budou prostory sloužit jako koncertní a operní hala. Tak snad.