Estonsko: O majáku, který se naklání, krajáncích a cestovatelském štěstí

Sejdou se dva Češi a Slovák!

Tohle není začátek vtipu. To se prostě tak stane… v Estonsku.

Ostrov Saaremaa považuju za jeden z konců světa. Placka v moři, kde pořád prší a fouká vítr. Proč tedy na něj jet? Protože je na něm maják. A ne jen tak ledajaký.

Majáky mám ráda odjakživa. Jen, čím jsem starší, tím víc k nim tíhnu. Nevím proč, ale pohled na ně mě z nějakého důvodu uklidňuje. Je to něco jako symbol jistoty, možná bezpečí, něco, co vám ukazuje cestu (jo, když se o ně začnete zajímat trochu víc, zjistíte, že je to spíš jeden velký horor a symbol nebezpečí, nejistoty, celkem vysoké úmrtnosti a tak dále).

Na Saaremě jsou dva důležité body. Tedy aspoň pro mě. Město Kuressaare a maják Kiipsaare.

V Kuressaare jsem si zřídila dočasnou základnu, odkud jsem doufala, že se dostanu ke Kiipsaare. Jenže na infocentru mi oznámili, že k majáku se nemám šanci dostat jinak, než autem. Mohla bych se sice svézt autobusem na nejbližší zastávku, z ní je to pak ale pořád dvacet kilometrů pěšky. A to samé i zpět. A prý jsou dny, kdy tam auto neprojede. To nevypadalo moc dobře.

„A auto si tu někde půjčím?“

„Jistě, ale nevím, jestli ještě nějaké budou mít,“ odpověděla paní v infocentru, vzala mapu a zakreslila mi tam tři autopůjčovny. Šla jsem do největší z nich. Zrovna tam odchytla majitele, který se chystal zavřít a odjet na víkend pryč. Štěstí. A měl jedno volné auto – maličkou Mazdu. Zase štěstí. A protože chtěl skutečně odjet, půjčil mi ji už v pátek, takže jsem za pouhých třicet euro i s pojištěním měla auto na dva dny. Štěstí potřetí.

Dojela jsem na hostel, vybrala si ve smíšeném pokoji jednu postel a než se tak nějak zabydlela, otevřely se dveře a vešel kluk.

„Hello, my name is Honza!“

„No nazdar!“

„Jééé, nazdar!“

A po chvíli se otevřely dveře znovu a dovnitř vpadl vysoký hubený kluk se slovy: „Počul som, že sú tu Češi. Ja som Jura!“

Do Kuressaare skoro nikdo nejezdí. Protože tam nic není. Jen jedny lázně, jeden penzion, jeden hrad a jeden rozestavený hostel. A na tom hostelu, mimo sezónu, jsme se sešli dva Češi a jeden Slovák. Krajánci jsou prostě všude.

Říkala jsem, že na Saaremě pořád prší a fouká. Když jsem na ostrov přijela, překvapivě skutečně pršelo a foukalo. A když jsem se druhý den ráno vzbudila, nejenže nepršelo a nefoukalo. Ono bylo dokonce úplně vymetené nebe. Štěstí počtvrté.

Zatímco krajánek z Plzně ještě před svítáním zmizel na autobus, aby se vrátil do Tallinnu, krajánek „zo Slovenska“ jel se mnou na výlet. Tak nějak jsme zjistili, že chceme jet oba na stejné místo, jen on měl skutečně pocit, že se tam dostane autobusem a stopem. No, býval by měl jednu jistotu, totiž že aspoň jedno auto by v té oblasti ten den projelo – to moje. Ale proč to komplikovat. Navíc po několika dnech samotářského cestování bylo fajn mít zase parťáka.

Sluníčko svítilo, začalo být dokonce teplo a silnice zely prázdnotou. Stromy kolem hrály všemi barvami podzimu. Nádherný výlet. A pak, asi dvacet kilometrů před cílovým parkoviště v Haagi Lougas, zmizel asfalt. Dál cestu tvořil jen jíl, bláto a louže, u kterých jsme se mohli sázet, jak jsou hluboké a jestli v nich zůstaneme. Nezůstali jsme ani v jedné, ale auto získalo takový nános, že by se za něj nemusel stydět ani ten Land Rover Defender z devadesátek, který jsme potkali v protisměru.

Všechno dobře dopadlo. Dojeli jsme na aut prosté parkoviště a dál šli po svých. Přitom jsme se drželi ukazatelů s příznačným slovíčkem „matkarada“ (to není pocta maminkám ani pobídka k přemýšlením, čí že matka má co ráda, ale znamená to „turistická stezka“).

A za hodinku jsme k němu došli. Skoro až na samém nejsevernějším cípu maličkého poloostrova Harilaid – na samém konci národního parku i Saaremy, tam stál – maják Kiipsaare –  betonová pruhovaná trubička, povážlivě se naklánějící do moře.

Kiipsaare kdysi stával víc než asi sto metrů od pobřeží ve vnitrozemí. Jenže i Saaremaa, stejně jako stovky, možná tisíce jiných ostrovů a ostrůvků, se potýká s erozí a stoupající mořskou hladinou. Tak se stalo, že maják dnes stojí v moři. Už nevaruje před nebezpečím kolem Harilaid, ale sám se potýká s vodami Baltského moře, které rok co rok ukusují další a další kousky saaremského pobřeží. K tomu, aby moře sežralo více než sto metrů, mu stačilo jen asi osmdesát let.

A co víc, maják má celkem mělkou patu a stojí na nestabilním podloží. Jak ho moře podemílá, naklání se nad něj. Více, či méně, doleva nebo doprava. Záleží na síle přílivu a směru větru, a tím i vln. Nikdy ho tedy nikdo nevyfotí stejně. Vždy si na návštěvníky připraví novou pózu. Nádhera!

Zpátky jsme šli po západním pobřeží, pak přehopkali mokřady (bez ztráty bot, ale občas jsem teda měla nahnáno) a vyrazili jsme zpět.

Zastavili jsme ještě ve skanzenu Mihkli Farm Museum, u kráteru v Kaali a u větrných mlýnů u Angly.

Pak hurá do myčky, k čerpačce, do autopůjčovny a do restaurace.

Když jsem druhý den vstávala na autobus, který by mě vzal z ostrova, bylo zase klasické saaremské počasí – tma i za bílého dne, hrozný vítr a déšť. Dodnes se divím, jak jsem na ten jeden jediný den mohla mít takové štěstí.