Ghana: Jak jsme dobývaly vrchol Mt. Gemi

Představte si to nejsmradlavější místo, na kterém jste kdy byli. Pach moči a kdoví čeho všeho, kazících se zbytků jídla a potravin, výfukových plynů a sušených (nebo spíš sušících se) ryb. Máte to? A teď si představte, že na takovém místě stojíte v noci!

Taxi nás vyplivlo u Tudu station, abychom si chytli trotro do Ho – největšího města ve Volta region. Pod nohama nám rachotila spousta odpadků a do toho se na člověka neustále mačkalo obrovské množství lidí, uhýbajících před vyjíždějícími trotry. Tohle bylo bezesporu to nejhorší místo, jaké jsem tu zatím navštívila.

„Do Ho? Dneska už nic nejede. Poslední trotro právě odjelo. Vezměte si taxíka a zkuste to na Circle,“ prohlásil naháněč na poloprázdném nástupišti (nádraží se tomu vážně říkat nedá).

To byla velká čára přes rozpočet. Na druhou stranu, tak trochu jsem to čekala. Vyrazit v pozdním odpoledni nebyla zrovna nejvhodnější strategie, ale co nám jiného zbývalo? Já byla až do čtyř na ambasádě a Jory měla do půl páté školu.

Když už to vypadalo beznadějně a my se pomalu smiřovaly s tím, že se vrátíme na ish a pojedeme druhý den ráno, přičemž vlastně ztratíme skoro celý den, usmálo se na nás štěstí. Nebo spíš Afrika. Jakýsi mladík s batohem se nás optal, kam jedeme a pak nás vyzval, ať ho následujeme. Vedl nás pryč od toho smradlavého, odpadky zamořeného a výmoly zhyzděného místa kamsi do větší tmy. A tam stál. Klimatizovaný dopravní prostředek o kapacitě dvanácti cestujících a jedné slepice – poslední trotro mířící do Ho. Dokonce jsme dostaly i palubní lístek, což byl malý čtvereček o rozměrech centimetr a půl na centimetr a půl.

Jen pár minut před sedmou večerní jsme se zcela zaplněni konečně vydali vstříc dobrodružství.

Po čtyřech hodinách jsme stály na půdě Ho. Uprostřed potemnělého plácku s více či méně rozpadlými ale stále pojízdnými dodávkami. Před námi na zemi spalo asi dvacet lidí včetně dětí. A opodál stál taxík.

„Kam jedete?“

„Do Biakpy.“

„Sto padesát Cedi,“ prohlásil taxikář.

Vždycky mám v takovým okamžicích chuť říct: „Bůh tě vidí!“ Ještě nikdy jsem to neřekla. Lidé jsou tu hodně pobožní. Včetně taxikářů. A se stejnou vervou, s jakou se modlí a navštěvují kostely, kasírují obroni.

Vědomy si toho, že normálně ta cesta stojí asi dvacet Cedi, jsme se daly na smlouvání. Výsledek? O hodinu později u dvanáctého taxíku jsme vítězoslavně skončily na ceně šedesát Cedi.

Nastoupily jsme do rozvrzané plečky s popraskaným předním sklem, které nešly zavřít dveře u spolujezdce. Sára byla poučena, že se o ně nemá opírat.

Ale to zdaleka nebylo to nejhorší.

„Ještě nikdy jsem nebyl v servisu,“ pochlubil se nám řidič, když přeřadil na jedničku a auto s vypjetím všech zbylých zubožených, podvyživených koní pod kapotou vyjíždělo do kopce závratnou rychlostí tří kilometrů za hodinu.

Za pět minut jedna nás konečně vyložil u našeho penzionku – živé a zdravé (poznámka – ta cesta trvá normálně třicet minut). Při obchůzce budovy jsme probudily správce hotelu, který na nás čekal. Spal ve žluté pláštěnce na trampolíně pod mangovníkem a vylekán ženskými hlasy vylekal pořádně i nás. Ghaňané jsou většinou opravdu černí. Někdy tak černí, že se skoro zdá, že jsou až modří. Takže když se před vámi vynoří uprostřed černočerné noci Ghaňan v pláštěnce, chvíli vidíte jen tu pláštěnku.

Moc toho nenamluvil. Jen nám dal klíče, ukázal nám pokoj a řekl, že snídat můžeme kdykoliv chceme. Čas tu není důležitý.

Volta region je kraj zvlněný ostře se zdvihajícími se kopci, kterým říkají hory. A tak se tu nachází i nejvyšší „hora“ Ghany, která má asi osm set osmdesát metrů. Ty kopce jsou zelené, což je úžasná změna proti nyní vyprahlé hnědé a zrzavé krajině, kterou jsme dosud viděly (vyjma Shai Hills). A taky je tu chladněji.

Díky všem těmto vlastnostem ghanské východní oblasti jsme se rozhodly vyšlápnout si na jednu z nejvyšších „hor“, která se tyčila přímo v našem výhledu z terasy – Mt. Gemi. Jen co jsme dosnídaly a holky si zacvičily jógu, vyrazily jsme.

„Musíte dojít do turistického centra a oni už vám ukážou, kudy nahoru,“ řekla nám paní z restaurace.

Prošly jsme spodní Biakpou, další vesnicí, další vesnicí i tou následující. A turistické centrum pořád nikde. Mraky se nám povalovaly jen těsně nad hlavami a pořád nám napovídaly, že se možná rozprší. Ale žádný déšť nás nezastihl. Místo toho jsme se ocitly v mlze.

Nečekaly bychom, že když ujdeme devět kilometrů a budeme jen asi půl kilometru od vrcholku, konečně na onu kancelář narazíme.

To slavné centrum totiž leží až v Amedzofe. Vesničce, která vyrostla těsně pod vrcholem Mt. Gemi. Vesničce, která je na ghanské poměry neuvěřitelně úhledná, čistá a disponuje hned několika odpadkovými koši.

Až sem jsme vystoupaly zadarmo. Za výstup na vrchol ale bylo nutné zaplatit deset Cedi. Amanda a Sára se rozhodly, že nejdou. My s Jory jsme to ale chtěly dotáhnout až do konce.

„Zvládnete to sami? Půjdete pořád rovně a na vrchol vede jediná cesta,“ poučil nás asi jediný zaměstnanec centra. Jak jsem se dočetla později, za deset Cedi nás měl doprovodit a povyprávět nám několik pověstí o vesnici i vršku hory. Ale proč mít všechno, když nás může jen zkásnout.

O deset minut později už jsme se ve dvou škrábaly finální částí cesty. Stezku patrně vymlely deště, které spláchly hlínu a z obnažených kamenů vytvořily obrovské přírodní schodiště. Pravda, pravidelnost stupínků byla značně rozdílná. Někdy člověk postupoval jen o desítky centimetrů, jindy by si kolenem vyrazil zuby.

Lilo z nás jak z koní po Velké Pardubické, ale když jsme konečně stanuly u podstavce velkého kovového kříže, který tu vztyčili v roce 1939 němečtí misionáři, mohly jsme si aspoň trošičku připadat jako vítězové. Zvládly jsme to. Vrcholek Mt. Gemi byl v tu chvíli jen a jen náš. Žel, viditelnost nebyla moc dobrá. Z krajiny jsme toho moc neviděly. I tak to byla ale paráda.

Už mnohokrát jsem se poučila, že dostat se někam není takový problém, jako dostat se odtama. Zvlášť, když se dvě z party rozhodnou být unavené na to, aby šly zpět po svých. Zvlášť, když jste v kraji oněch nenasytných pobožných taxikářů.

Tak jsme se rozhodly spojit příjemné s užitečným. Vzít taxi a dojet ještě k přehradě Volta – jedné z největších vodních přehrad na světě (ne-li největší).

„To je daleko. Cesta tam a zpátky. To bude nejmíň za dvě stovky.“

A zase: Bůh tě vidí… místo toho jsme se ale opět rozhodly jít cestou smlouvání. „Je to tak za padesát.“

„Nene. Je to strašně strašně daleko!“ stál si za svým řidič.

To strašně daleko bylo asi čtyřicet kilometrů.

Nikam to nevedlo. Než abychom smlouváním s omezeným počtem taxikářů (Amedzofe je přeci jen jeden z konců světa) strávily další hodinu, raději jsme to vzdaly a rozhodly se odjet zpět do našeho maličkého a útulného penzionu s výhledem na hory, dát si tam ještě před večeří pivo a zahrát si tradiční ašantskou stolní hru oware.

Druhý den jsme plánovaly vyrazit k vodopádům Wli. Sami. Trotrem. Jenže mocný duch Afriky opět zasáhl. Ale o tom až příště.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *